Martin Bandžák: 60 milionů lidí na světě nemá domov. I oni chtějí žít v míru.

Rozhovor s Martinem Bandžákem původně vyšel v online deníku Aktuálně.cz.

Do Evropy v listopadu přiletěl jen na skok, aby převzal cenu pro vítězný snímek Czech Press Photo. Hned vzápětí se slovenský fotograf Martin Bandžák vrátil do Kambodže, kde už patnáct let působí jako humanitární pracovník. Jako člen neziskové organizace MAGNA pomáhal mimo jiné po zemětřesení na Haiti a na evropských hranicích poskytoval pomoc uprchlíkům. Oproti běžným fotoreportérům tak bývá důvěrně seznámený s pohledem místních komunit. „Nepřemýšlím, co mám vyfotit, abych dostal cenu, ale když zachytím něco silného, rád se o to podělím,“ říká dvaačtyřicetiletý dokumentarista.

Snímek oslav vítězství Hizballáhu nad Izraelem, který uspěl na letošním ročníku Czech Press Photo, jste pořídil mobilním telefonem. Jak fotka vznikla?

Dlouhodobě se pohybuju na syrsko-libanonské hranici, kde naše nezisková organizace Magna poskytuje zdravotní pomoc. Pětadvacátého května se tam každoročně konají oslavy hnutí Hizballáh, které v oblasti vede opravdu silnou propagandu. Ze zvědavosti jsem zamířil na stadion. U brány mi sebrali fotoaparát, s čímž jsem počítal, protože Hizballáh nechce, aby ho zvěčňovali fotografové, kteří nepocházejí z jeho řad. Na místo přišly tisíce mužů, žen i dětí. Všichni skandovali, mávali vlajkami, muži a ženy byli oddělení. Akce trvala asi šest hodin a vrcholem byl projev vůdce hnutí. Po chvíli jsem se odvážil vytáhnout mobilní telefon a k mému překvapení mi snímky při odchodu nikdo nevymazal.

Dostáváte se často do situací, ve kterých nemáte k fotografování jiný prostředek než mobil?

S mobilním telefonem jsem nafotil už několik sérií a nevyužívám ho jen v momentech, kdy nemám k dispozici nic jiného. Už sedm let vnímám mobil jako plnohodnotný fotoaparát a někdy fotím výlučně s ním. Fotografování pak vypadá jinak než třeba s klasickou zrcadlovkou a dostanu úplně jinou kompozici. Kdybych nebyl zvyklý používat mobil jako fotoaparát, tak by zmiňovaný snímek nikdy nevznikl.

Část dětství jste strávil v Zambii, kde vaši rodiče pracovali jako lékaři. Jak vás tato zkušenost ovlivnila?

Otec vždycky snil o práci v Africe a ještě v době socialistického Československa si sen splnil. V džungli pomáhal s porody i s chirurgickými zákroky. Já jsem měl tehdy asi pět let a chodil jsem tam do první třídy. Ve škole jsem byl jediné bílé dítě a místní mě asi brali jako atrakci. Od té doby mi bylo úplně jedno, jestli má někdo černou pleť nebo šikmé oči, protože je to nakonec úplně stejný člověk jako já.

Bylo dětství v Africe jedním z impulzů, které vás později přivedly k humanitárním aktivitám?

Nešlo jen o zkušenost z Afriky. Celá moje rodina pracovala ve zdravotnictví, takže jsem zaměstnání lékaře už odmala považoval za vůbec nejdůležitější povolání. Vyrostl jsem v nemocnicích, takže jsem později neměl pochyby o tom, že chci v životě poskytovat léčbu lidem v nouzi.

Místo medicíny jste ale na Slovensku studoval žurnalistiku. Uvažoval jste nad prací novináře?

Vůbec. Hodlal jsem se věnovat fotografování. Na Slovensku se ale tehdy dala studovat jen umělecká fotografie, která mě neoslovovala. Tíhl jsem k dokumentární tvorbě, ke které měla nejblíž právě žurnalistika.

Chtěl jste coby fotograf už od začátku dávat hlas lidem na okraji společnosti?

Když jsem se učil techniku, musel jsem si samozřejmě nejdřív osvojit, jak funguje kompozice, světlo a podobně. Tahle cvičení neměla s dokumentaristikou nic společného, ale jakmile jsem věděl, jak na to, začal jsem se okamžitě zaměřovat na sociální témata. Mým cílem bylo dostat se blíž ke konkrétním komunitám a s pomocí fotoaparátu se o nich dovědět víc. Zjistit, jak žijí.

V roce 2001 jste se svou ženou, která je psycholožka, založil humanitární organizaci Magna. Jak vypadaly její začátky?

Na konci devadesátých let jsme se vydali na Kubu, kde existovaly nemocnice, které se staraly o odložené sirotky nebo děti z Černobylu. Silně to na nás zapůsobilo, a tak jsme založili organizaci reflektující globální otázky, o kterých se ve slovenské veřejné debatě tehdy nemluvilo. Slováci měli pocit, že největší problémy trápí je samotné. Politici a média je v tom jen utvrzovali. Začali jsme tedy šířit povědomí o uprchlících z Tibetu, dodávali jsme reportáže do slovenských a českých médií a v novém tisíciletí jsme vyrazili do Kambodže, kterou tehdy zasáhla pandemie HIV. Tamní situaci jsme se rozhodli nejen dokumentovat, ale také pomáhat s jejím řešením.

Roku 2002 jste Kambodžanům nakaženým AIDS začali poskytovat léčbu. Podařilo se vám v zemi medicínskou péči zlepšit?

Jako jedni z prvních jsme tam začali HIV pozitivní děti léčit a dnes patří Kambodža z hlediska boje proti viru mezi nejúspěšnější státy. Náš způsob léčby se nám podařilo zahrnout do národních programů, takže se teď využívá u lidí v celé zemi. Jde však o chronické onemocnění, kterého se nezbavíte do konce života a které má dalekosáhlé vedlejší účinky na organismus.

V roce 2008 zažila Kambodža ekonomický boom. Rapidně se zvýšil třeba počet aut, čemuž se ale nepřizpůsobila infrastruktura, takže když někam jedete, nemine vás dopravní zácpa. V mnoha ohledech však zůstává situace v zemi neměnná. Bojujeme s podvýživou, vytváříme stabilizační a terapeutická centra pro podvyživené děti. Lidé tam v některých oblastech žijí v extrémní chudobě, kterou si vůbec nedovedeme představit. Turistu, který vystoupí z autobusu a stráví den v hlavním městě Phnompenhu to vůbec nenapadne, protože krajina na první pohled vypadá nádherně.

V roce 2008 jste vydal knihu Lost Lives, ve které jste zmapoval životy Kambodžanů během šířící se epidemie. Jak těžké bylo tak vážně nemocné lidi fotit?

Drtivou většinu fotografovaných jsem osobně poznal a mnoho z nich na následky onemocnění zemřelo. Se snímky se pojí hodně intimní příběhy a přinášejí důležitá svědectví. Nemyslím si ale, že bych ty lidi mohl fotit, kdybych jim současně nedokázal pomoct. V kombinaci s humanitární činností to pro mě bylo eticky v pořádku.

V čem se váš přístup liší od přístupu fotoreportéra, kterého do krizových oblastí vyšle redakce?

Novinář jede na místo jednorázově na omezenou dobu. Není vyloučené, že v zemi nikdy předtím nepobýval a ani tam znovu pobývat nebude. Já se naopak na daná místa pravidelně vracím, takže mám k lokálním komunitám jiný vztah a nefotím ad hoc. Občas se samozřejmě vydám někam, kde normálně nepracuju, což platí hlavně v případech přírodních katastrof. S organizací Magna jsme působili na Haiti po zemětřesení nebo na Filipínách po tajfunu Haiyan. I v těchto případech ale do oblasti jezdím znova, protože tam zakládáme misie.

V hlavním městě Kambodže Phnompenhu žijete s manželkou a se dvěma dětmi. Pro běžnou slovenskou rodinu by byl takový život asi nepředstavitelný. Jak to zvládáte?

Děti jsou šťastné tam, kde jste šťastní vy. Starší dcera, které je teď devět let, s námi procestovala celý svět. Podívala se s námi do Afriky i Nikaraguy. Dnes s námi obě tráví čas v Kambodži, v Iráku a v Libanonu, kde v posledních letech fungujeme. Přijde jim to přirozené. Samozřejmě, že mají radost, když se občas vrátíme na Slovensko, protože tam na ně čekají prarodiče. Kdybyste se ale zeptali mladší tříleté dcery, kam by chtěla jet, tak řekne do Bejrútu, protože se jí tam líbí.

Dokážete si vůbec představit, že byste žili na Slovensku?

Projekty naší organizace vznikají přímo v terénu a nemohli bychom je realizovat z Bratislavy. Pokud nám to zdraví dovolí, rozhodně se na Slovensko nebudeme vracet. V Kambodži žijeme úplně běžně. Po práci se s kolegy potkávám u piva, tak jako u nás. Jasně že s rodinou nechodíme do kina, protože životní úroveň je tady jiná. Kambodža ale nabízí zase jiné benefity oproti tomu, co si v Evropě představujeme pod rozvinutým životním stylem. Kvůli naší psychické hygieně potřebujeme strávit léto v Evropě. Máme rádi umění a muzea, což v zemích, kde trávíme většinu roku, chybí. Přesto nám život v zemích Afriky a Blízkého východu dlouhodobě dává víc, než by nám dala Evropa.

Ve kterých oblastech pro vás bylo fotografování nejobtížnější?

Nejtěžší chvíle jsem prožil na somálské hranici během hladomoru v roce 2012. Ze Somálska tehdy odešly statisíce lidí. Stál jsem v poušti a proti mně se hrnula obrovská masa. Potkal jsem matku, která měla na ramenou dvě děti, za sebou táhla další dvě a pověděla mi, že jí některé děti po cestě umřely. K takovému příběhu bylo opravdu těžké se postavit, a ještě k tomu ženu vyfotografovat. Navíc v té oblasti tehdy unesli několik humanitárních pracovníků. Vyhrocené byly taky okamžiky po volbách na Haiti, ale tam s tím člověk musí počítat.

Jak často čelíte dilematu, jestli fotografii zveřejnit? Například kvůli následkům, které by publikování znamenalo pro lidi na záběrech.

Při fotografování mám určité limity, ale hranici mám nastavenou jinde než většina lidí. Dokážu se tedy na svou práci soustředit i v situacích, ve kterých by někdo jiný fotografovat nedovedl. Až následně posuzuju, jestli zveřejněním snímku můžu někomu uškodit, nebo jestli tím danému člověku naopak pomůžu. Určitě mám v archivu záběry, které vznikly, ale nemá smysl je dál ukazovat, protože by mohly ovlivnit veřejné mínění takovým směrem, že by celé téma zůstalo nepochopené.

Nahánějí vám vůbec některé situace hrůzu?

Pokud mluvíme o běžném lidském strachu, dostávám se pochopitelně do situací, kdy jsem v ohrožení života. V oblastech, ve kterých pracuju, se mnohdy z hodiny na hodinu něco zvrtne a najednou jste uprostřed demonstrace, která může skončit jakkoli.

Momenty, které jsem zachytil na fotografii, která vyhrála Czech Press Photo, mi rozhodně strach nahnaly. Z propagandy, kterou Hizballáh šíří nenávist k celému světu a verbuje mladé lidi do přímého boje, obavy mám. Bojím se, v co tento problém může vyeskalovat, co vyroste z mladých lidí, které s hnutím sympatizují. Na Slovensku získávají podporu fašisti a na Blízkém východě jsou to teroristi. Podobný problém trápí celý svět a my bychom před ním neměli zavírat oči.

Vaše organizace pomáhala také na hranicích Evropy během uprchlické krize. Jak velkou roli tam neziskový sektor sehrál?

Myslel jsem, že naše organizace v životě nebude muset v Evropě pomáhat, a najednou jsme se ocitli sto kilometrů od Bratislavy uprostřed jedné z největších humanitárních katastrof posledních deseti let. Země Evropské unie totiž v letech 2015 a 2016, kdy se tam uprchlíci začali objevovat, nedokázaly těmto lidem poskytnout ani bazální zdravotní a sociální péči. Já ani zbytek mojí organizace logicky netušíme, jak uprchlickou krizi řešit, protože představuje neskutečně široký problém.

Zároveň jde ale o problém nezastavitelný. Nacházíme se ve stavu, který nemůžeme popřít. Realita vypadá tak, že šedesát milionů lidí na světě nemá domov a hrozí jim, že stráví celý život v uprchlických táborech. I oni chtějí žít v míru a dostat možnost seberealizace.

Léčíme tady a teď. Díky Vám.