Libanon očima Lucie

V červnu 2017 uspořádala humanitární organizace Magna první virtuální fotografickou výstavu nazvanou Moje dítě a to u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků. 80 osobností z České republiky a 80 osobností ze Slovenské republiky zveřejnilo ve stejný okamžik na svém soukromém facebookovém profilu portrét syrského dítěte. Vznikla tak jedinečná oline výstava fotografií syrských dětí, jejichž autorem je známý slovenský fotograf a zakladatel Magny, Martin Bandžák. V průběhu dvou dnů se pak v Česku a na Slovensku vybralo téměř 280 000 Kč na pomoc syrským dětem.  I tyto prostředky putovaly do Libanonu, kde Magna již od roku 2016 ve své misi léčí syrské děti a jejich rodinné příslušníky. Tito lidé museli opustit své domovy a čekají zde v provizorních osadách na konec války a možnost návratu do svých domovů.

Rozhodla jsem se, že se pojedu do Libanonu podívat, jak peníze od Čechů a Slováků pomáhají přímo v terénu a že se pokusím popsat své zážitky. Přistála jsem v Bejrútu ve 4 ráno místního času. V kanceláři Magny na mne už čekal Martin Bandžák a za pár hodin se začali trousit i další spolupracovníci. První káva v Bejrútu na ulici u stánkaře, který se usmíval a již z dálky na Martina mával, mi rozbušila srdce tak, že jsem si myslela, že mi pukne. Pro lidi, kteří obyčejně konzumují instantní nescafe, je místní káva nepředstavitelně silná. Bejrút zvaný ještě donedávna „Paříží Blízkého východu“ je plný rozporuplných zážitků. Má všechno a nic. Město je nablýskané i drsné, je zaprášené ale milé. Celou svou složitou krásu zobrazí jen těm, kdo se proderou až do jeho nitra…

Odjíždíme do Baalbecku, města, kde se utvářela historie již před tisíci lety a dnes se zde utváří znovu. Do města, kde žil a tvořil Jean Cocteau, a kde to miloval. Magna zde provozuje své zdravotnické zařízení, má zde základnu a mobilní zdravotnický tým. V Libanonu je dnes oficiálně 1,5 milionů syrských uprchlíků, neoficiálně i o 700 000 více. Každý 2. až 3. člověk v Libanonu je syrský uprchlík. Libanon ale status uprchlíka nikomu z těchto lidí nepřiznal. Každý z nich je tak na území Libanonu jako občan Sýrie a nemá jinou možnost, než počkat, až se zase hranice otevřou a bude se moci vrátit domů. A doufat, že nějaké doma ještě existuje.

Mohamed je hlavním lékařem našeho zdravotnického centra, je to příjemný, velmi milý člověk. Mluví krásnou měkkou angličtinou i květnatou ruštinou. Studoval totiž v Kyjevě a rád na svá studia vzpomíná. Opravuje jemně moji kostrbatou ruštinu, na kterou se těžce rozpomínám, a moc nás to oba baví. Cestujeme do první osady za syrskými dětmi. Jakmile on a jeho zdravotnický tým – usměvavá psycholožka a sestřička – vystoupí z auta, začnou se soustředit a připravovat na práci. Uprostřed osady vzniká během chvilky ordinace. Z provizorních přístřešků kolem vybíhají děti, pokukují, jsou zvědavé. V příštích minutách přicházejí maminky s nemocnými dětmi v náručí. Sestřička je vlídně seřadí do fronty a postupně si zapisuje jméno a věk dítěte. Maminky se tlačí, povídají si, houf děti se mezi nimi proplétá až k panu doktorovi. Chtějí vidět, slyšet, být u toho!

Mohamed se usmívá, na každého pacienta  hledí laskavě a mluví na něj syrskou arabštinou. Každé dítě si během chvilky získá na svoji stranu a může ho vyšetřit. Skupinka malých capartů se tlačí a chce vidět, co se děje. Ukazují panu doktorovi své ruce a nohy, chtějí také získat jeho pozornost. Doktor každou chvíli zvedne hlavu od svého pacienta a mluví i k ostatním dětem, které se zklidní a přihlížejí. Novorozenci a nechodící děti mají v náručí maminky, s většími pak přicházejí i tatínci. V očích mají všichni starost. Bronchitida, ekzémy, angíny, průjmy, to jsou nejčastější obtíže. Po ošetření 70 pacientů pan doktor s úsměvem vyhlásí na 5 minut přestávku, sedne si na plastovou židličku a povídá si s dětmi. U toho mi vysvětluje, jaké obtíže u dětí v takovém prostředí nejčastěji nastávají. Těžší případy, kde  nepomohou jen léky, pozve k sobě do ordinace ve městě, nebo se s rodiči rovnou domlouvá na návštěvě specializovaného zdravotnického centra či nemocnice.

Na čele se mu objevila vráska, je vidět, že už je trochu unaven. Ve čtyřicetistupňovém vedru není divu. Vstává, dav před ním je pořád stejně velký, většinou přišly těhotné ženy. Sestřička zapisuje jejich jména, věk, kolikáté těhotenství právě probíhá a kolik dětí mají. Psycholožka s nimi probere jejich obtíže, potom doktora informuje a ten přichází se svojí diagnózou a možnostmi, jak nastávající mamince pomoci. Velmi diskrétně, jak jen to v těchto podmínkách je možné, navrhne řešení a případnou medikaci. Houf malých dětí je stále v pohybu a poskakuje kolem každého pacienta.

Dospívající děti přicházejí právě z práce a běží si stoupnout do fronty. Mají různé problémy, nejvíce s ekzémy na rukách a nohách, s dýcháním, některé si potřebují jen promluvit. Fronta se již zmenšila. Přišlo i několik starších žen, které jsou chronicky nemocné a potřebují speciální léky. Sestřička si každou zapíše a pan doktor změří tlak, zjistí aktuální stav a vydá léky. Pokud potřebný lék nemá u sebe, slíbí ho přivézt při příští návštěvě.

Po 3 vyčerpávajících hodinách si zdravotnický tým vše zabalí a opouští provizorní osadu. Pokračuje o pár kilometrů dál. Tři dny v týdnu objíždí Magna mobilní klinika provizorní osady v okolí města Baalbeck. Každý měsíc zde zdravotníci ošetří kolem 800 dětí a jejich rodinných příslušníků. Úsměv a naději poskytnou všem, kteří se s nimi potkají. I mně ji dali. Obdivuji je za trpělivost a profesionalitu, za obrovskou osobní odvahu a neutuchající nasazení, se kterým pracují.

Léčíme tady a teď. Díky Vám.