Libanon: Na dohled země, kde zhaslo světlo

Marek Šalek, Martin Bandžák a John Vink. Reportáž vznikla v apríli 2017 a bola uverejnena v časopise Reportér.

Již pátý rok obývají mnohé syrské rodiny rozestavěné domy v libanonském pohraničí. V zimě je sužuje mráz a sníh, v létě teploty přesahují čtyřicítku. V betonových holobytech je velmi omezený přístup k vodě a elektřině. Ubíjející čekání na možnost návratu do rodné země ničené válkou poznamenává i nedostatek léků. Tamní poměry zachytili dva fotogra

Našinec si to umí těžko představit. „V nedokončených novostavbách, které libanonští developeři plánovali pro jednu rodinu, se tísní třeba čtyřicet padesát lidí, většinou tam není ani zábradlí, děti padají ze schodišť,“ říká Martin Bandžák – šéf humanitární organizace Magna a fotograf. „Z mého pohledu je to mnohem víc deprimující prostředí než stanové tábory, kde je alespoň nějaká organizace a infrastruktura.“

Ze Sýrie již podle údajů OSN uprchlo přes pět milionů lidí, nejvíce jich zůstává v sousedních zemích. V Turecku žijí téměř tři miliony registrovaných syrských utečenců, v Libanonu přes milion, v Jordánsku více než šest set tisíc. V poměru k počtu obyvatel je nejvíce zasažena právě nevelká země s cedrem ve znaku, šestimilionový Libanon. „Na rozdíl od Turecka a Jordánska zde ovšem neexistují oficiální tábory, všechno se děje velmi spontánně – ostatně jak je v Libanonu tradicí,“ nastiňuje Bandžák a dodává: „Distribuce pomoci je o to náročnější, když máte přes milion lidí roztroušených po celé zemi. Libanonci pronajímají Syřanům domy a byty, ale i nejrůznější parcely, kde pak rodiny živoří pod plachtami. Mezitím na každém rohu narážíte na vojenské zátarasy a checkpointy, pohybovat se tam je velmi obtížné.“

Syrští muži se pokoušejí sehnat v podstatě jakoukoliv práci. Ráno se postaví na okraj nejbližší silnice a doufají, že si jich někdo všimne a nabídne jim fušku třeba na stavbě. Ženy se snaží ze skromných příspěvků přerozdělovaných humanitárními organizacemi připravit něco k jídlu. Nějakou z místních škol navštěvuje maximálně pětina syrských dětí, ostatní zůstávají „doma“, aby pomáhaly s obstaráváním živobytí.

Co nejblíže domovu

Snaží se někteří ze syrských uprchlíků pokračovat dál do Evropy? „V oblastech, kam jezdíme, se s tím prakticky nesetkáváme. Ti lidé věří, že válka v dohledné době skončí a budou se moci vrátit. Proto se také usazují pokud možno co nejblíže syrské hranice. A snaží se udržovat kontakt s příbuznými, kteří v Sýrii zůstali, což jsou hlavně rodiče a prarodiče – lidé ze starší generace je těžké přesvědčit, aby opustili své domovy,“ vysvětluje Martin Bandžák.

Fotografie, které magazín Reportér publikuje, pocházejí z letošního dubna. Autoři je pořídili při jednom z výjezdů, jejichž cílem je poskytování základní zdravotnické pomoci. „Hranice se Sýrií je pět kilometrů odtud. Dřív tudy z jedné země do druhé normálně proudili lidé, dojíždějící za prací, za nákupy, za přáteli a příbuznými. Dnes je spojení mezi oběma státy přerušené, vojenské hlídky jsou takřka všude.“

Sýrie byla před válkou jednou z nejrozvinutějších zemí v regionu, zdravotní péče byla na evropské úrovni. Lidé, kteří prchli před válkou, tudíž obvykle znají svoje diagnózy: diabetes, hypertenze, rakovina… „V jejich zemi takřka nebyl problém s medikací, devět z deseti léků se vyrábělo přímo v Sýrii. V Libanonu je situace radikálně odlišná, sehnat léky je náročné a mimořádně drahé,“ přibližuje Bandžák, který se slovenskými rodiči lékaři vyrůstal v subsaharské Africe. „Ti lidé se obvykle ani nedozvědí, kde je nejbližší zdravotnické zařízení, v nejbližší lékárně pak utratí majlant.“

Zdravotními neduhy trpí zejména děti. „V důsledku zdejších podmínek jsou takřka nonstop nemocné, přidávají se psychické potíže. Potkali jsme třeba dívku, které vypadaly vlasy. Když jsme se jí zeptali, jak vzpomíná na domov, řekla lámanou angličtinou: To je tam, kde zhaslo světlo.“ Zvěrstva páchaná Islámským státem dopadala hlavně na otce od rodin. Mnozí byli odvlečeni a vězněni. Vrátili se jako jiní, zlomení lidé.

Střelba a výbuchy ze Sýrie jsou slyšet až sem, do pohraničních oblastí Libanonu. I proto je součástí mezinárodního týmu, který sem Magna vysílá, kromě praktického lékaře, zdravotní sestry či odborníka na výživu také psycholog. Ambulantní pomoc všeho druhu se specialisté, mezi nimiž nechybějí ani Češi a Slováci, snaží poskytnout přímo na místě. Pokud situace vyžaduje vážnější ošetření, zajišťují přesun do některého ze zdravotnických zařízení.

Pomáhat a vyprávět

Historie organizace Magna, která zajišťuje zdravotní a sociální pomoc v oblastech postižených jak válečnými, tak živelními katastrofami, se píše od roku 2001. Martin Bandžák nyní žije po většinu roku se ženou a dvěma dětmi v Kambodži, odkud řídí kanceláře v Bratislavě a v Praze. A pravidelně odtud vyjíždí do terénu, momentálně nejčastěji právě do Libanonu. Vždy s fotoaparátem. „Díky naší práci získávám exkluzivní přístup do jinak těžko přístupných oblastí. Někdy se tam fotí dost obtížně. Ale vzhledem k tomu, že s mým pobytem k těm lidem přichází pomoc, mohu s nimi mít úplně jiný vztah než fotograf novinář. Nemají problém převyprávět mi svůj příběh, svěřit se mi s těmi nejosobnějšími věcmi. Vlastně nevím, jak bych zvládl být tam „jenom“ jako fotograf. Asi bych si připadal… nevím… zkrátka nebylo by mi to příjemné.“

Léčíme tady a teď. Díky Vám.