Den v životě dobrovolníka MAGNA

5.00 – probuzení díky kohoutovi pod mým oknem – umývam si zuby. Je čas probudit děti, všech 22 dětí v Domě naděje Takhmao. Umyté, zuby vyčištěny, a oblečené o 5.30. Mytí zubů se dnes ráno změnilo na boj: O něco starší děti nemají v těchto dnech chuť mýt si zuby samy, takže to musím za ně udělat já. A ty mladší to přímo nenávidí. A ja doslova bojuji se slzami a křikem, abych to dotáhla k perleťově bílé … Eang ma dnes dokonce štípat a škrábat, jen abych přestala. Ze způsobu, jakým reagoval, byste usoudili, že jejich mučím.
5.30 – Už je příliš pozdě na to, abych si dala sprchu: Děti utratili veškerou vodu. Opět. Zatím je to typické pondělní ráno.
6.00 – Čas na léky, děti se staví do řady. S polykáním tabletek nejsou v této domácnosti žádné problémy – na rozdíl od mnoha dětí na západě, které znám. Pak rovnou k snídani sestávajícím z vařené rýže a smažení ryby – mňam! S pěti miminky a čtyřmi pečovateli pomáhám nakrmit další dítě – rýži a rybu rozdrtí ve vodě. Ale Rachana papá tak velmi pomalu. Tak jsme s pečovateli vymysleli trik se střídáním sousta rýže s hltom vody – jde to mnohem rychleji.
6.30 – Dostávám se ke svým snídani. A po vytrvalé konzumaci rýže a rybích hlav během prvních šesti měsíců si nyní dychtivě vychutnávam cereálie s mlékem (což je jídlo, na které se ostatní pečovatelé dívají se znechuceni).
Pak přichází česání a kroucených copánku. A především úprava Srey Da. Nedávno si dala oholit hlavu kvůli těžké dermatitidě. A teď má krátké kadeře, které svazu do maličkých chomáčků na vrchu její hlavy.
7.00 – Starší děti odcházejí do místní státní školy. Všechny oblečené ve svých bílých košilích a tmavomodrý kalhotách a sukních. Vypadají rozkošně s těmi svými obrovskými taškami. To ráno jsem si všimla Srey Noch, že si nerozčesala vlasy. Takže to idem udělat a – zjistím, že si ostříhala ofinu. Je zcela krátká, skoro na ježka. Typické 9-leté dítě, které zahrálo na kadeřnici.
Idem si obout boty, abych už vyrazila, všímám si, že nikde nejsou. Zdá se, že Sopharinth, naše 15-letá dívka, si je zase obula do školy – fakt jí potřebuji koupit nějaké nové.
Předškoláci a ja si usedáme do tuk-tuku a jdeme do vychovatelské centra Magna. Půlhodinová cesta, během níž podplácet děti bramborovými lupínky, aby seděli a nic nehádzali do lidí, kteří kolem nás přecházejí na motorkách. Jenže včera pršelo a cesta na kliniku je oficiálně nejhorší cestou v Kambodži – s množstvím děr. A tato cesta je nyní zaplavena, ale i tak jedeme dál. Samozřejmě, zapadne do bahna a musím se zapojit nejen ja, ale i tři další okolidúci, abychom náš tuk-tuk dostali znovu na cestu.
8.00 – Začíná škola, khmerské učitelé si shromažďují děti na vyučování. A předškoláků se snaží donutit sedět na rozhoz. Vyžádá si to nejméně 10 – 15 minut. Zejména když se Pow (najtvrdohlavejšie tříleté dítě, jaké jste kdy setkali) rozhodne, že dnes nechce jít do školy. Takže 100 Riel (laskavost učitele předškoláky) a Pow šťastlivo sedí uvnitř a učí se khmerské abecedu.

Pro mě je to čas na aktualizaci záznamů, plánování lekcí psaní a opravy domácích úkolů. Plus plánování uměleckých a řemeslných aktivit pro obě skupiny, když budou koncem týdne doma.

10.00 – Děti, které jsou v domácí péči, i ty ze školy Samsa Kosal učím třetí stupeň angličtiny. Jedna z mých najšikovejších tříd. Po tradičním:
“Hello, how are you?”
“Hello, I’m fine thank you, and you?”
“I’m very well, good morning class”
“Good morning teacher Lauren”

A pak po rychlém kvízu “Jak se jmenuješ?”, “Kolik máš let”, “Jaký je dnes den?” Začínáme naši lekci. Dnes pokračujeme s částmi těla. Dokonce se učíme i mateřské školy rýmovačku “Hlava, ramena, kolena, palce” a předvádíme ji ostatním dětem. Ještě rychlá hra na abecedu a už je třeba jít domů. V Kambodži se škola končí v 11.00. Je čas jít na oběd. Státní škola pokračuje poté odpoledne.

11.00 – Všichni naskakujete do tuk-tuku a zase jdeme po nejhorší silnici v Kambodži. Naštěstí, hic vysušil cestu a už je jen prašná. Půlhodinová cesta z kliniky zpět do Takhmao a Předškoláci jsou již vyčerpaní. Měla by som ich udržet bdělých, jinak mi v době odpočinku dlouho zpět nebudou. Ale je to opravdu těžké odolat jejich unaveným tvářím a kromě toho, nechci mít do činění se sedmi dětmi, co mi budou plakat celou cestu domů. Takže sedm dětí zaspí, bohudík, vzala jsem si knihu.

11.30 – Čas oběda. Rýže a neidentifikovatelné maso (nejlépe je raději se neptat) a jako dezert ovoce. A pak rovnou čas zdřímnout si. Doufejme, že do jedné. Všech 22 dětí a pečovatelů během nejžhavější části dne klidně spí, takže přichází můj čas, abych co-to opra. V našem domě máme pračku, ale ta věci akorát tak namočí. Nevypere jejich, takže jsem se stala odbornicí na ruční praní. Umím dokonce odstranit ty nejodolnější skvrny, s nimiž se setkáváte často, když žijete v domě plném dětí.

13.00 – Věděla jsem, že odpočinek nepotrvá dlouho – už jsou nahoře. Miminka dáme na nočníky, a zůstatek se svléká. Dnes se myjeme na oběd, takže namočím, namydlit a opláchnem 22 nahých dětí. Ony se zatím pokoušejí ukrást mi hadici. Ostatní pečovatelé stojí při nás, otírají děti a oblékají jejich. Srey Mom, naše 18-měsíční děťátko miluje vodu. A když se sprchování končí, začne plakat. Tak jí dám sklenici vody, aby se pohrála. Je šťastná a záchvat zlosti je zažehnána.

14.00 – Starší děti jdou na kliniku na své vyučování. Předškoláci zůstávají doma, čekají na svého učitele Kenga, který přichází na zvláštní hodiny. A ja idem s Vuthom k dětem v domácí péči.

We set off to Pochentong area, near the airport. A scattered array of houses, an upcoming area. Where soon all the land will be bought up, and developed into what looks like the new rich person’s place to live. Mansion size houses, popping up everywhere, where will these residents go. So first we’re of to the elusive Sok NORL’s house … his father is a drunk, cannot give his son his medicine properly, is in denial that he himself has HIV-but with Vutha’s persuasion he has allowed Magna to take care of his son . A DOT worker visits the boy’s house, every morning and evening to give him the medicine he needs. And Vutha carefully explains, not to anger the father, that he needs his son to wake up when Dot arrives. Hopefully he will listen, and understand that his only child will get sick if he doesn’t, I hope he realizes.

Mol Chan Pich lives near by. With a negative older brother (in my third grade English class) and his mother. Pich’s mother sells borbor porridge and noodles outside they’re house. Smells delicious, and Vutha and I cat help but stop for a quick sack, after all its contributing to her livelihood. Definitely one of my favourite families.

Voeung Khav and Talach, two brothers, very close in age. What a pair-I’m always laughing when we visit they’re house. Listening to their mother’s tales of their mischief, and general naughtiness. But you see that cheeky grin, and you cat help but laugh. They are from Vietnam, and have only lived in Cambodia for 4 years. But are fluent Khmer, you wouldn’t realize. But some of their neighbors do, and question why they have this social worker and “Barang” visiting their house. We don’t always check the medicine at their house; nosy neighbors could make their lives a lot worse.

530pm: I’m back at the group home, to eat grilled fish, with salad and rice. One of my favourite meals, the food is cooked on a traditional Cambodian clay stove (not the usual gas stove) and is like barbeque-yum! The kids have already eaten at 430pm and are now showering, brushing their teeth ready for bed. We all sit down like a family to watch a bit of Khmer TV, usually a Chinese soap opera Dubbed in Khmer. Some of the children finish their homework and at 630pm, its time for bed. Nappies put on the babies, and those children who still wet the bed. The older children get to go to extra English school at the local private school, till 730PM. So those over the age of 5 have extra class with the caretakers.

Bedtime is usually simple, for the babies it’s easy as they cannot climb out of bed. But the 2-4yr olds are a nightmare. Constantly getting in and out of bed, undoing their mosquito nets, fighting each other, crying when you put them back in bed. It’s exhausting. Finally, all is calm. The little ones will sleep till dawn, the babies will only wake up if they’ve dirtied their nappies, or are hungry for milk.

I get to monopolies the TV-watching “Friends” etc. The caretakers join me, even though they don’t understand the words. They love to “learn” about western culture through my DVDs.

730pm: The kids return from school, I do homework with them and extra math tuition with Veasna. He is 15 and has his year 9 exams this year, but is poor in math. So I do extra tuition with him every night, to help him improve.

830pm: the house sleeps. I continue to watch TV-maybe until 9pm. But then I’m tired too and it’s the end of another typical 16hr day in the House of Hope.

Lauren Guyett byla v Kambodži a pomáhala nám jeden rok. Bude nám velmi chybět. Doufáme, že se brzy vrátí … Jednou …

DÍKY