Denisa Augustínová o humanitě

Co prožila za poslední měsíce? „Byla jsem na syrské hranici, chystáme se stavět další nemocnici pro oběti sexuálního násilí v Kambodži, kde jsou aktuálně alarmující čísla případů domácího násilí jako následek nevyřešených traumat z minulosti, v Libanonu řešíme mobilní kliniky v souvislosti s vysídlováním utečenců, v Kongu pokračujeme s pomocí lidem s podvýživou a obětem znásilňování,“ říká zakladatelka organizace Magna a máma dvou dcer, Zary a Ambry, která křižuje nejchudší oblasti světa a jejíž rodinné soužití jí vychází podle aktuálních katastrof.

Jakou vlastnost, co v sobě musí člověk mít, aby pomáhal nejen penězi, ale aby udělal ten krok směrem k  pomoci přímo v  místech postižených přírodní nebo humanitární katastrofou, ve  válečných či rizikových oblastech. Musí mít snížený pud sebezáchovy? Musí být ochotný vzdát se svého pohodlí?

Denisa Augustínová: Naštěstí ne každý může vyjet. Spousta lidí si myslí, že pomáhání je ta nejlehčí věc na světě, ale já tvrdím, ona je to naopak jedna z těch nejtěžších! Je třeba respektovat, co daná lokalita, země potřebuje, musí to být efektivní a zodpovědné vzhledem k dárcům, donátorům. Nestačí mít jen dobrý úmysl, potřebujete být navýsost profesionální a mít tým – a to už za roky existence s Magnou máme.

HB: Jaký musí být humanitární pracovník?

DA: V první řadě musí mít obrovský rozhled a rozumět své profesi – jsme nezávislá zdravotnická organizace, takže většinou se jedná o zdravotníky, psychology plus lidi zajišťující logistiku a administrativu. A byť jsme organizace apolitická, je třeba se v politické situaci, v krizi vyznat, vědět, čemu se vyhýbat, znát bezpečnostní rizika.

HB: Takže je potřeba i odvaha…

DA: …a tolerance. Denně se setkáváme s mnoha netolerantními lidmi a vidíme spoustu nepěkných věcí a násilí. I proto je třeba mít také vysokou míru soucitu – a to nejen k obětem, ale také k těm, kteří jsou za některou z forem zla zodpovědní.

HB: Jak je možné soucítit s někým, kdo páchá jiným zlo?

DA: Možná to je spíš než soucit pochopení.

HB: Pochopení toho, proč konkrétní zlo vzniká? Vnímání všeho v souvislostech?

DA: Většina agresorů obvykle na vlastní kůži zažila podobné zlo, které oni teď páchají na svých obětech. Je těžké soucítit. Učím se to každý den. Ale abych v tomto prostředí přežila, je právě tahle schopnost nezbytná. Neříkám, že to znamená, že násilí a zlo chápu. Nechápu. Mnoho projektů pomáhá obětem sexuálního násilí, hodně našich pacientů jsou děti. I proto je pochopení tak těžké. Ale snažíme se vidět, že i agresoři jsou součástí konfliktu a historie v daných lokalitách, kde prožili něco, co si dokážeme jen těžko představit.

 HB: Je běžné, že se touto vlastně misijní cestou vydá celá rodina, jako se stalo ve vašem případě, když jste v terénu ty i tvůj muž, děti vychováváte v Kambodži?

DA: Většinou začne jednotlivec, který tak prožije jistý kus života, ve Francii je možné tento obor i studovat, takže je předpoklad vybrat si tohle poslání i jako jistý druh své „kariéry“, v Itálii nebo ve Španělsku je už obvyklé, že se lidé vydají touto cestou. A známe kupu kamarádů, kteří se se současným partnerem potkali na některé misi, založili rodinu a žijí podobným způsobem jako my. Samozřejmě je ale spousta těch, kteří když založí rodinu, stáhnou se zpátky. A třeba se snaží pomáhat z dálky.

HB: Protože jste v tom s mužem (fotograf a  výherce Czech Press Photo 2017 Martin Bandžák, který strávil část dětství v  Zambii, kde rodiče pracovali jako lékaři, pozn. redakce), můžeš porovnat, kdo snáší tu psychickou zátěž hůř? Muži, kteří uvažují víc lineárně, nebo ženy s tím svým starostlivých, trochu mateřským přístupem?

DA: Jsem přesvědčená, že zátěž je totožná, jen v jejím prožívání jsou rozdíly – muži si zážitky víc hromadí. Proto je důležité, aby své pocity častěji ventilovali, verbalizovali – ať už přes černý humor, nebo jakékoli jiné techniky. Všeobjímající mateřská náruč a ženské prožívání je jiné, ale zároveň je důležité, abyste byla schopná pragmaticky pokračovat podle zažitých kroků, abyste byla schopná pomoct, protože to poslední, co naši pacienti potřebují, je naše rozcitlivělost. Při krizi a velkém náporu pacientů, kteří prošli nějakým traumatem, by jim náš emocionální stres pouze prohluboval pocity beznaděje.

HB: Ale co emocionální stres ex post?

DA: Pak musíte mít zpracovanou techniku, jak vše prožité filtrovat

HB: Nemáš noční můry?

DA: Spíš ne. Neobjevují se často.

HB: Změnilo tě těch intenzivních sedmnáct let s Magnou – byť jsi člověk, který podědil v genech sociální cítění po mámě sociální pracovnici a spravedlnost po tátovi soudním znalci?

DA: Nevím, jestli mě to změnilo. Určitě mě to formovalo. Pořád ale říkám, že mi tahle práce dává víc, než dávám já jí. Pomoc druhému je největším darem, který dáváme sami sobě. Nedokážu ignorovat, co se děje. A vidět díky Magně změnu na daném místě a hned, mi dává pocit smysluplnosti mé práce.

HB: Jaké jsou střety civilizací, které prožíváš při návratech z  Asie, ze Sýrie, z Afriky do střední Evropy, kde ti najednou oblékneme šaty za desítky tisíc, nebo do New Yorku mezi úředníky rozhodujícími z blahobytu a relativního bezpečí?

DA: Je podstatné zůstat ve spojení s místem, odkud pocházíme, abychom neviděli důležitost jen ve své práci. Proto rozhodně nepovažuji to, že se nechám před focením nalíčit a obléknete mi jiné a drahé oblečení, za malicherné. I kolegům říkám, že se nesmíme uchýlit ke klišé výrokům, že pokud nejde o záchranu života, je všechno ostatní nepodstatné. Ano, život je to nejdůležitější. A v každé části světa máme své problémy a každý z nich je nějakým způsobem důležitý v tom daném období, v té sekundě, na konkrétním místě, pro toho kterého člověka. Jiná věc však je, že si všímám stále častější ignorance, která pak vede k mnoha tragédiím. Syrský konflikt je dobrým precedensem, protože po dlouhých letech se absolutně porušuje mezinárodní humanitární právo, napadání nemocnic a humanitárních pracovníků nemá obdoby. A už se týká i Afghánistánu, Jižního Súdánu, Konga, Jemenu… Neinformovanost a vlastně i neangažovanost zbytku světa v tomto dění je pro mě něco skutečně strašidelného.

HB: Jak reagují na to hrozné z dospělého světa vaše děti?

DA: Dětem je pomoc jiným úplně přirozená. Nevnímají hranice. Jiné dítě strádá, tak mu pojďme pomoct.

HB: Děti se ale také rády ptají proč. Proč se tohle děje? A musí být těžké vysvětlit zlo, a proč nejde zastavit!

DA: Těžko vysvětlíte dítěti, proč existuje válka, proč jiné nevinné děti a lidé obecně umírají. Nelze se ale tvářit, že to neexistuje.

HB: Jak tohle konkrétně ty vysvětluješ? Zara v devíti letech už má možná tuhle fázi za sebou, ale určitě se jako menší ptala, proč si lidé ubližují? A Ambra se jistě bude ptát taky.

DA: I Zara pořád přichází – jen z těžšími a těžšími otázkami. Začala se ptát brzy, a tedy i brzy dostala odpovědi adekvátně jejímu věku, ale zároveň jsme se zařekli, že nebudeme lhát a vymýšlet si, přikrášlovat… Je těžké dítěti vysvětlit, proč jsou války. Obzvlášť když má ten fantastický nápad, že přece stačí zastavit prodej zbraní. A pak se ptá, proč vlastně někdo zbraně vyrábí, k čemu to je? A také se ptají, proč je tolik cyklonů, zemětřesení jako v Nepálu před třemi roky, kde jsme také pomáhali.

HB: Ovšem vysvětlit přírodní katastrofy se mi přece jen zdá snazší než vysvětlovat, proč si lidé ubližují…

DA: Zara se už setkala s dětskými vojáky. Vysvětlovala jsem jí, že jsou také oběťmi celé té mašinérie, která vede především k produkci finančních prostředků. Tehdy přišla s přirovnáním, že je to, jako když se chce jedno království zmocnit pokladu toho druhého. Metafora boje o poklad. Samozřejmě zároveň zdůrazňujeme větší důležitost duchovna nad materiálnem. Ambra je sice ještě hodně malá, ale přesto se snaží, pokud má hodně jídla, donést něco rodinám, které nedaleko od nás žijí na ulici.

HB: Býváš někdy naštvaná? Třeba že vlády nefungují, jak by měly, pravidla se porušují…

DA: Tyto stavy už přicházejí jen velmi zřídka. Snažím se s nimi pracovat a hněv přeměnit v něco konstruktivnějšího.

HB: Brečíš často?

DA: Ne. Spouštím to koordinovaně. Například v letadle. A v Evropě při koncertech vážné hudby.

HB: Co považuješ za největší nespravedlnost?

DA: Když umírají nevinní lidé. Nevinné děti. Protože máme právě hodně dětských pacientů, pak je největší nespravedlností, když jsou děti znásilňované a vystavované jakémukoli násilí a nedochází k žádnému soudu. A často se to děje i s vědomím nejbližších. A bohužel i mezinárodního společenství. Největší nespravedlnost je, že nezasáhneme, i kdybychom to mohli zastavit. Proto chci pořád zůstávat, kde jsem, a ozývat se pořád víc.

HB: Říkala jsi, že moc nespíš, moc nejíš, v Evropě si občas dáš nějakou tu čokoládovou tyčinku – kde tedy bereš energii?

DA: Asi právě v práci. A v dětech. A pak espreso…