Denisa Augustínová: Za stovku můžete zachránit život

Rozhovor s Denisou Augustínovou pôvodne vyšiel v deníku Právo.

Před šestnácti lety založila v rodné Bratislavě organizaci Magna, která má deset let pobočku i v Praze. Domů se vrací vždy jen na skok mezi misemi, a přestože je důkladně proočkovaná proti tropickým chorobám, tentokrát ji zde zaskočila obyčejná chřipka. Povídaly jsme si proto přes Skype.

Jak vám je?

Není to nic vážného. Mám ještě teplotu a jsem trochu opuchlá, ale jinak už celkem dobře. To je zákon schválnosti, v Africe jsem zdravá jako řípa, nepamatuju, kdy jsem byla naposled nemocná. A jak přijedu do Evropy, je problém. Souvisí to se změnou klimatu… Přijeli jsme před týdnem z Kambodži a v sobotu letíme do Libanonu.

Cestujete i s rodinou. Jak to řešíte?

To je logistický maratón. Zaře je osm a Ambře dva a půl. Obě jsou na přesuny zvyklé, jsou jako vojáci. Beru je samozřejmě jen do oblastí, kde to bezpečnost dovolí. V Kambodži chodí normálně do školy. A kde to nejde, necháváme děti v Bratislavě u babičky. Celkově se zatím daří vše skloubit, ovšem můj pracovní den nemá klasických osm hodin. Zara už je velká holka a pomocnice, baví ji být se mnou v práci, zná všechny kolegy a projekty a orientuje se v problematice pomalu lépe než někteří dospělí. V každém místě se s nadšením učí jazyky, aby se domluvila. A Ambra je takové šťastné děcko…

Na pracovních cestách se s mužem střídáte?

Martin jezdí častěji na mise, kde není bezpečno. Než jsme měli děti, většinou jsme cestovali společně. Teď se snažíme střídat. Rodinné soužití nám vychází podle aktuální situace, katastrof. Práci jsme si rozdělili zhruba tak, že já mám na starosti všechny operace na třech kontinentech a každý den v týdnu řeším jinou oblast. Martin se stará o strategii, komunikaci, finance a je součástí pohotovostní jednotky, která jde na misi první. Někdy se nevidíme i několik týdnů.

Co vás vůbec přivedlo k vaší ne zcela běžné aktivitě?

Maminka byla sociální pracovnice a v rámci geografických možností zachraňovala, koho mohla. Specializovala se na problematické adolescenty a vykrývala mezery v sociálním systému. Pokud bylo potřeba ubytovat na čas problémové děti, brala je k nám domů. Takže jsem vyrůstala obklopená tímto tématem. Tatínek, který pracoval jako soudní znalec a hodně cestoval, z toho byl občas dost překvapený.

Cestování máte v krvi po něm?

Taky po prarodičích. Celá rodina, jako ostatně leckterá v centrální Evropě, je hodně namixovaná. Maminka je Slovenka, táta napůl Čech, kořeny máme v Srbsku a Chorvatsku, v Itálii… Můj pradědeček žil léta ve Francii, takže již on byl nomád. Dobrodružnou povahu a divokost jsem získala díky svému staršímu bratrovi. Trávila jsem s ním a jeho partičkou celé dětství, bratr z toho moc nadšený nebyl, ale já si ten klukovský svět zamilovala. O prázdninách jsem bývala i s babičkou a dědou a ti nám vymýšleli různé hry. Moje dětství bylo jedním slovem úžasné, mám báječnou rodinu, která mě vždy podporovala.

Jak vnímají vaši práci?

Jistě pro ně není jednoduché, když vidí, kde a v jakých podmínkách se pohybuju. Některé otázky už mi raději nepokládají. Rodiče se vždycky budou bát o své děti, i pokud žijí ve vedlejší ulici. Já chtěla odjakživa cestovat a podporovat lidi v nouzi, přišlo mi to přirozené. Vystudovala jsem sociální práci se záběrem na terapii a mentální zdraví a už při škole jsem pomáhala jako dobrovolnice v různých projektech, například na pomoc týraným dětem. Většinu vrstevníků lákala spíš studia v zahraničí. Zdálo se jim, že pomáhat druhým je ztráta času, a mysleli si, že i pro mne to je dočasná záležitost. V našich zemích šlo o neprošlapanou cestu, málo kdo to bral jako běžnou profesi. Takže místo aby se ptali, jak by mohli pomoct, ptali se: Proč?

To už jste žila s Martinem?

Potkala jsem ho na náměstí v Bratislavě. Fakt náhodou, představil nás společný kamarád, s nímž jsem zrovna šla na kafe. Začali jsme spolu cestovat, ale ne jako běžní turisté. Přinášeli jsme svědectví a informace z míst, kde se něco nedobrého dělo, chtěli jsme, aby se o tom tady vědělo a vzniklo povědomí, že je nutné a přirozené pomáhat. První cesta vedla za dětmi z Černobylu, které byly umístěné ve zdravotnickém zařízení na Kubě. Pak jsme pracovali s tibetskými utečenci v Nepálu a Indii atd. Když jsme se ocitli v Kambodži v době obrovské pandemie AIDS, došlo nám, že pokud chceme na danou katastrofu účinně reagovat, musíme dát pomoci konkrétní podobu, splňující určitá kritéria. A tak jsme před šestnácti lety založili Magnu.

Co se od té doby změnilo? V čem je dnes situace lepší, horší?

Leccos se změnilo k lepšímu. Pomáhat mimo naši geografickou oblast (čehož se dřív lidé štítili a měli pocit, že to má dělat někdo jiný, bohatší, že nám taky nikdo nepomáhá) už není nic mimořádného. Existuje skupina lidí vždy ochotných a připravených pomoci při přírodních katastrofách, vojenských konfliktech… Pak je skupina, jejíž sympatie jsou spojené s určitou oblastí nebo tématem. A pak jsou ti, kteří nepomůžou nikdy a vždy jsou schopní najít výmluvu. Naše společnost vyrostla do rozvrstvení, normálního v civilizovaném světě. Chápe, že je důležité soucítit, umět se podělit – a učit to i své děti. Aby věděly, že jiné děti strádají, nemají základní jídlo a léky… Řekla bych, že Češi a Slováci už mají pootevřené srdce.

A teď ty minusy.

Klima pro humanitární pracovníky se s přibývajícími hrozbami a válkami výrazně zhoršilo. Leckde se nedodržují ženevské konvence ochraňující humanitární činnost. Pandořinu skříňku otevřela Sýrie, kde jsou často napadané nemocnice, sanitky a zdravotníci, dnes se to děje i v Jižním Súdánu atd. ale i v oblastech, kde je dlouhodobý konflikt, nemusí být zrovna vojenský, vzpomeňme na Haiti, zničené roku 2010 zemětřesením – není bezpečnostní situace jednoduchá. Lidé poskytující pomoc jsou běžně terčem útoků. Skupiny, které jsou v konfliktu aktivní, tak ukazují civilistům, že v bezpečí není nikdo. O této situaci by se mělo víc mluvit i jednat.

Jaký konkrétní problém jste řešila v poslední době?

Dnes v noci jsme s kolegy řešili problémy právě v těchto oblastech. V Jižním Súdánu Magna zabezpečuje zdravotní péči pro odlehlé komunity ve státě Jonglei, jenže vloni došlo k vypálení zničení všech našich center. Takže připravujeme projekt mobilní jednotky, která bude operativně jezdit do terénu. Momentálně je tam v bezprostředním ohrožení života 100 tisíc lidí, ale skoro pět miliónů potřebuje akutně zajistit vysokonutriční stravu. Mají jen listy ze stromů a divoké plody v buši. Letošní rok je náročnější i proto, že v Kongu byly posunuty volby, což vyvolává nepokoje a situace se mění každý den. Je tam konflikt, hrozí hladomor a my se pohybujeme v oblastech, kde vedle pomoci bojujeme s ohrožením životů našich zdravotníků.

Ale jsou místa, kde je situace stabilizovanější, ne?

Například Kambodža, která prošla obrovským vývojem. Z toho máme velkou radost. Podařilo se tam zavést program pro pacienty s těžkou podvýživou ve 36 zdravotnických centrech a díky úspěšnosti implementujeme náš model kontinuálně dál. Máme výborné výsledky i v oblasti léčby dětských pacientů s HIV/AIDS.

Byli jste označeni za pokračovatele Nicholase Wintona, jak to vnímáte?

To je samozřejmě velká pocta. Ještě za jeho života jsme se několikrát setkali a jsme v kontaktu s jeho dcerou Barbarou. Je to krásný odkaz, vážíme si toho, ale sama si netroufám nás srovnávat. Snažíme se vše dělat s pokorou a víme, že je před námi ještě spousta práce.

Vraťme se k vaší rodině. Zara prý sama rozdává jídlo potřebným…

Děti jsou velmi vnímavé, mají úžasnou míru empatie, kterou dospělí často potlačují. Je pro ně přirozené reagovat na situaci způsobem, který znají. Takže když Zara viděla na ulici hladové děti, rozdávala jim své jídlo – bez jakékoliv nápovědy. K tomu poznámku – na to, aby se sama v klidu najedla, nemá nikdy čas, od stolu ji odvádí spousta dalších zájmů. Nebo při cyklónu Hayian, když jsme řešili první dodávku léků a zdravotních zásob pro zničené Filipíny, zorganizovala iniciativně sbírku hraček pro tamní děti. Je vystavená situacím a výzvám, o nichž její vrstevníci většinou nevědí. Snažíme se jí vše vysvětlovat, ale je těžké odpovídat na otázku: Proč nejde skončit válku? Je takový zvídavý človíček, občan, který má přes nízký věk představu o tom, co různé lidi trápí, jak by měla vypadat pomoc…

A jak reaguje Ambra?

Funguje model, že mladší sourozenec jde ve stopách staršího, inspiruje se tím, co dělá. Díky tomu se mnoho věcí učí rychleji, má taky silnou empatii a podobné nápady jako Zara. Kamarádí se s jejími přáteli a je hodně s námi dospělými, takže je na svůj věk velmi rozumná.

Daří se vám u holčiček udržovat povědomí o domově?

To je dobrá otázka. I když jsou na misích jediné ze střední Evropy, vědí, odkud pocházejí a jsou na to hrdé. Udržujeme stálý kontakt s Prahou a Bratislavou, obě se vždycky těší na naši širokou rodinu. Sledují české i slovenské pohádky, mají rády zdejší sladkosti a jídla… Zároveň se cítí, aspoň u Zary už to pozoruji, jako “citizen of the world” – obyvatelky země. Doma je pro ně aktuálně tam, kde jsme my, a nemyslím, že by pro ně znamenaly hranice nějakou překážku. Cestování a přesouvání národů, jiné jazyky… To vše pro ně jsou samozřejmosti.

Co pomáhá vám, abyste se všude rychle zabydlela?

Nenapadá mě konkrétně věc, bez níž bych se neobešla. Žádný talisman, oblíbená drobnost. Jsem na cestách už tak dlouho, jsem takový nomád, že jsem se naučila brát toho s sebou co nejméně. Balení mi trvá tak dvacet minut. Toho, co potřebuju k životu, je opravdu minimum. V některých oblastech si můžete dovolit nadstandard, třeba v podobě kávy nebo čokolády (pro něž mám slabost), ale kde nejsou k dispozici, zvyknete si žít bez nich a nemáte na ně ani chuť. Každý humanitární pracovník se musí určitým způsobem vytrénovat.

Hrozilo někomu z rodiny konkrétní nebezpečí, bála jste se někdy?

Všude máme propracovaný systém zabezpečení, takže riziko je minimalizované. I když stát se může cokoliv kdekoliv. Osobně jsem byla mockrát v nebezpečných nebo nepříjemných situacích, ty nejhorší přijdou nečekaně. Mnohdy si uvědomíte riziko až zpětně. Musíte proto stále dávat pozor. Pocit strachu se snažím eliminovat, protože vede ke špatným rozhodnutím. Strach si zkrátka v životě nepřipouštím. Nejsem ale typ, který by riskoval bezhlavě. Spíš jde o to, že akceptujete situace, které vzniknou automaticky s rozhodnutím jít pracovat do neklidných oblastí. Hlavou vám proletí ledacos… Ovšem nikdo z nás neběží bez rozmyslu do úplně první linie.

Popište nějakou nečekanou situaci.

Těch je mnoho. Například v utečeneckém táboře na severu Keni vznikl ve chvíli naší návštěvy nenadálý konflikt mezi skupinami běženců a došlo i k přestřelce. Nebo v Keni na somálské hranici jsme měli roku 2011 velký projekt pro hladovějící – a pět set metrů od naší nemocnice vybuchla bomba. Právě v té době tam začaly i únosy humanitárních pracovníků.

Máte kurz sebeobrany, nosíte zbraň?

My nesmíme nosit zbraň, to je vyloučené. A kurz sebeobrany nemám. Zatím se nestalo, že bych se musela sama bránit, ale teoreticky vím, co dělat. Spíš je to o mentální přípravě. A základem je snaha se takových momentů vyvarovat, nereagovat na agresivitu agresivitou, to vede vždy ke zhoršení situace. Mnohem lepší je pokusit se vše řešit klidem a vyčkáváním.

Před pěti lety jste šokovala popisem znásilňovaných dětí v Kongu. To je doufám minulost.

V některých oblastech se to skutečně změnilo, povedly se velké věci. Poskytujeme komplexní zdravotní, psychosociální i právní pomoc, to znamená, že oběti mohou jít na policii a nemusí se bát obvinit ty, kteří taková zvěrstva páchají. Jsou to často sousedé, členové rodiny, učitelé. Téma znásilňování je zvlášť citlivé a vyžaduje extrémně profesionální a dlouhodobý přístup, aby se změnilo chování a hlavně myšlení lidí v dané komunitě. To se většinou nepovede vysvětlováním, musí na vlastní oči vidět konkrétní změny. Potkat dívky, které se léčily, a pomohlo jim to. Vidět zasáhnout policii, jejíž příslušníci byli školeni v našich programech. Předtím v komunitách žili v letargii – ano, děti se unášejí a znásilňují, tak to prostě je a viníkům se nikdy nic nestane. Dnes chápou, že se to dá řešit, že lze pomoci obětem i jejich rodinám. V kritických oblastech vznikl systém dobrovolníků, kteří třeba hlídají děti na cestě ze školy. Taková aktivizace místních je prvním krokem k úspěchu.

Klobouk dolů…

Podobně postupujeme v oblastech v Jižním Súdánu, kde je časté, že každá druhá gravidní žena je v ohrožení života nebo zemře při porodu na běžné komplikace. Donedávna to brali jako větu oznamovací, teď už vědí, že ledasčemu lze předejít. Že stačí rozpoznat včas vznikající problém a dojet do funkčního zdravotnického zařízení, kde je nejen vybavení, ale i zdravotnický personál.

Jak se se všemi hrůzami vyrovnáváte jako matka dvou holčiček?

Recept přímo nemám, ale zažila jsem toho už hodně a jsem vytrénovaná své pocity a zážitky ventilovat. Disponuju velkou dávkou černého humoru, pro leckoho zvenčí nepochopitelného. To, že se umím zasmát i v podstatě tragickým věcem, je určitá forma terapie. Osobně poznám, kdy mám přetlak a potřebuju si vyčistit hlavu a břicho, protože tam se hromadí stres z emocí. Dovedu ho už většinou ovládat, přecitlivělost opravdu není namístě. Poslouchám i kolegy, kteří vycítí, kdy mi není dobře, a přinutí mě udělat pauzu.

Jaké další vlastnosti jsou nezbytné k vaší práci?

Základem je otevřená mysl a zmíněný pud sebezáchovy. Na jedné straně ochota vzdát se pohodlí a jít do rizikových oblastí, na druhé rovnováha zdravého rozumu. A určitě pokora a napojení na normální život. Pokud u člověka převáží pocit, že může spasit svět a nic není důležitější než to, co dělá, je to velmi nebezpečné. Je třeba ho rychle postavit nohama na zem, zbavit mesiášského komplexu. Podstatná je taky sebereflexe, schopnost uznat chybu. Je přece normální, že pod tlakem občas nějakou uděláme. Velkou výzvou je naučit se pracovat s hněvem, který vás tváří v tvář nepochopitelným a strašným věcem přepadne. Hněv vyčerpává a brzdí ve správném rozhodování.

Čím získáváte důvěru lidí s odlišnou mentalitou, aby vůbec vaši pomoc přijali?

Naznačila jsem to na případu Konga a Súdánu. Brzdou jsou často paradoxně staré ženy, užívající metody, jimiž nemocným škodí. Musíme překonat kulturní rozdíly a kolikrát až archaické pohledy na řešení problému. Záleží i na tom, jak se to snažíte vysvětlit. Proto zapojujeme do jednání místní spolupracovníky. K čemu mít funkční nemocnici, do níž nikdo nechodí, protože panuje dojem, že tam je zlá energie? V takovém případě pomůže uspořádat podle místních zvyků rituál, “duchovní” otevření. Jindy zafunguje, když přijde žena s břitkým jazykem jako já – a vyhádá si se šéfem komunity, aby pustil své lidi do nemocnice. To jsou ty úsměvnější příběhy.

Kde na světě se vám nejvíc líbilo, kam byste se vrátila jako turistka?

Maminka říká, že si vybíráme v uvozovkách fantastické destinace. Většinou jsem viděla to nejhorší, země s velkým konfliktem nebo problémem, kde byste čekala, že jsou lidé nešťastní, smutní a agresívní. Opak je pravdou. Nejvíc postižení vás často přijmou s krásným úsměvem, ochotou podělit se o jediný talíř polévky a čaj, který mají. Nemám preference, miluju Afriku i Latinskou Ameriku, Asii i Střední východ…

Dovedete vypnout a jen se válet na pláži? Nebo všude přemýšlíte o nových centrech?

Nevím, zda bohužel, nebo bohudík, ale nemám ráda lenošivou dovolenou u moře, jedině aktivní. Kdo mě zná, ví, že úřaduju i v noci, na úkor spánku. Asi bych na sobě měla zapracovat, abych dokázala vypustit povinnosti a pořádně odpočívat. Ale když je nejhůř, dovedou mě občerstvit moje děti, jsou to úžasné bytosti – aspoň s nimi vypnu mozek.

Opravdu nemáte nějakou svoji osobní radost, zálibu, sport?

Mám ráda jógu, na nic jiného si neumím udělat čas. A když se trochu pracovně uleví, hned si přihodím na hrb něco dalšího. Je pravda, že dávám větší pozor na ostatní než na sebe… Drobné radosti prožívám u dobrého jídla a pití, extrémně miluju sladké. Nejlepší dárek pro mě je cestování do míst, kde se dobře vaří – ať už v restauraci, nebo na ulici. Taková asijská nebo libanonská kuchyně… Ovšem nejvíc mi chutnají klasická jídla od maminky: řízek, knedlíky, buchty.

Jste prý s mužem filmoví fandové, v jakém nejkurióznějším kině jste se ocitli?

Ve většině míst, kde pracujeme, kina nemají. Před převratem bylo v Jižním Súdánu zvykem promítat filmy venku, dnes mají bohužel jiné starosti. V Kambodži už nějaká kina jsou, ovšem problémem bývá výběr filmu. Naposled jsem tam šla do kina se Zarou na nějaký dětský kreslený snímek. S Martinem jsme viděli francouzskou komedii “Bien venue a Marly-Gomont” o lékaři, který přišel v 70. letech ze Zairu do vesnice ve Francii. Bylo to podle skutečné události, velmi vtipné a poučné.

Kdybych se rozhodla přispívat stokorunou měsíčně, čemu konkrétně můžu pomoci?

Náklady na léčbu nemocného dítěte v Magna nemocnici (či námi podporovaném zdravotním centru) jsou 50 Kč na den včetně léků, vyškoleného personálu i zdravotního materiálu. Sto procent z vašeho daru v České republice jde přímo na léčbu a záchranu dětí v terénu. Máme velké štěstí, že náklady na kanceláře a fundraising jsou pokryté z jiných zdrojů. S Martinem a více než 800 kolegy se snažíme finanční dary efektivně a rychle využívat. I stovka dokáže zachránit život.

Léčíme tady a teď. Díky Vám.