Libanon: Děti, které čekají na mír

Maroš Hečko, scenárista, spisovateľ a MAGNA podporovateľ priamo zo severného Libanonu. Reportáž vyšla v denníku N.

V Zahle na kopci nad městem se tyčí padesátimetrová věž s točitým schodištěm kolem výtahu. Nahoře na věži důstojně stojí obrovský kamenný Kristus. Ten, kdo nemá na výtah, vystoupí až k němu po schodech, musí si to pěkně vyšlapat. 

Náš řidič Ali je muslim. Před dvěma lety se stal křesťanem, aby vyhověl rodině své přítelkyně. Když konvertoval, rodina ho vypudila a přítelkyně se zasnoubila se skutečným křesťanem. Nyní je na tom tak, že ramadán mu je vzdálený, ale v mnohých činnostech a smýšlení je stále muslimem. Touží si založit vlastní vesnici na úpatí pohoří Libanon, kde bude mít velký dům a několik žen. Chování patriarchy však u něj chybí, je ke každému milý, i s vojáky s mramorovými tvářemi dokáže mluvit tak, že je rozesměje.

Ali spolu s Mohamedem, doktorem naší čtyřčlenné výpravy, vědí o všech uprchlických táborech v okolí a tak je jeden po druhém objevujeme, povídáme si se stařešiny a děláme si obrázek o tom, jak žijí. Někteří jsou v Libanonu už pár let. Těžké podmínky ve stanech, které mají pronajaté za 30 dolarů na měsíc, si kompenzují klidným sezením ve stínu při horkém sladkém čaji. Vidí, jak se chovám k dětem a za to mi nabídnou, abych si k nim přisednul, ačkoli ani jeden neovládá jinou řeč než arabštinu. Naproti tomu, že nic nemají, umí se se mnou rozdělit i o to poslední.

Ali mi vypráví o stařešinech jednotlivých táborů. Jeden z nich, Ahmed, má dům z cihel, s okny, posuvnými dveřmi a dokonce i s klimatizací. Velký televizor zavěšený na jedné stěně vypovídá o tom, že jeho rodina pravděpodobně nouzí netrpí. Ali zjistí od lidí, že příděl vody a jídla od humanitárních organizací přerozděluje ostatním členům komunity za peníze. Namísto toho, aby vše dělil rovnoměrně, nechává si značnou část pomoci pro sebe a to, co nezkonzumuje sám, prodává.

Trpí mu to, jelikož vědí, že má za sebou lidi z Hizballáhu. Chodí za ním pravidelně a zavření v jeho domě se baví o obchodech. Ahmed posílá své lidi pracovat na pole. Těžce pracují na farmách vlastně za to, co zinkasuje Ahmed. Když se někdo postaví proti, vyloučí je z komunity. Zatím se nechali exkomunikovat pouze tři rodiny. Ostatní si na to netroufli. V tichosti tolerují jeho moc, nikdo se vůči němu nepostaví. Ahmed vlastní i obchod z boční strany svého domu. Je zabezpečený železnou závorou a zámkem. Dá ji dolu, když ho poprosím o vodu.

V obchodě vedle regálu je nápis: Cigarety a kuřata se platí okamžitě, ostatní můžete platit později.

Čipsy zabírají v obchodě největší plochu. Jsou vystaveny i na ulicích ve všech městech a vesnicích. V Africe nebo v Kambodži zoufalé matky napájejí své děti cukrovou vodou. Dětem se ze sladké vody nafouknou bříška a mají je jako míče na tenkých nohách. Nejsou sice najedené, ale matky jim nápojem zaženou myšlenky na hlad. V této zeměpisné šířce využívají matky z chudých poměrů na zahnání hladu svých dětí lupínky. Potkáváme se s tím na každém rohu. Dítě je opřené o dveře nebo stojí u cesty v prachu, drží pytlík se smaženými bramborami různé značky a pojídá tuto nevýživnou a lacinou náhradu normálního jídla.

Cestujeme po severu země. Dostáváme se do nejúrodnějšího údolí Beqqa, v kterém se nachází ve výšce asi patnáct set metrů nad mořem vesnice Yammoune. Chlad, který sálá ze země, horké slunce a dostatek vody jsou ideální pro pěstování kvalitního kanabisu. Vyrábí se z něho hašiš, který zdejší lidé považují za nejlepší ve světě. V srpnu za jeden jediný měsíc úroda vyroste a dozraje. V září je sběr a podzim už je ve znamení nové úrody, která se dostává po stovkách kilogramech do Bejrútu.

Za tabulku takové čokolády tam zaplatí uživatel padesát dolarů. V Baalbeku je to samé množství za pět dolarů, dokonce v nezředěné kvalitě. Celá produkce hašiše, ale i distribuce do Evropy a okolních zemí, je pod kontrolou Hizballáhu. Najímají si Syřany na práce na poli a později jejich neplnoleté děti na přenos velkých množství do Bejrútu. Kilové balíky jim obtáčejí igelitem okolo pasu a jeden anebo dva hlídači, kteří jména dětí ani neznají, zajišťují, aby vše dorazilo tam, kam má. Když děti chybí policie nebo armáda, hlídač zmizí.

Gangy se dětmi jen jistí. Vědí, že neplnoletí do věznice nepůjdou. Policisté nebo vojáci jim vezmou materiál a sami si ho prodají na černém trhu. Ali mi řekl, že parlament se už nějaký čas snaží zavést zákon, ve kterém by rolníci celou úrodu měli odprodat státní správě, která bude zpracování a prodej kontrolovat přes síť lékáren, ale zatím to funguje po starém. Uprchlické tábory jsou různých velikostí. V menších žije sto až pět set lidí, ale v některých až třicet tisíc. Špatné ekonomické podmínky a hlavně to, že nemají z čeho platit lékařskou pomoc, rodiny nutí, aby nechaly své děti distribuovat drogy. Mnozí to zkoušejí na vlastní pěst ve větších městech, ale nakonec buď nutí děti žebrat, nebo je lákají na sex za jídlo a trochu peněz.

Nulová hygiena spôsobuje, že deti vidím obletované hejnom múch. Sadajú im na ústa, lezú do uší a nosných dierok, majú ich všade.

Nulová hygiena způsobuje, že děti vidím obletované rojem much. Sedají jim na ústa, lezou do uší a nosních dírek, mají je všude.

Přicházíme na kraj Hermelu, odkud vidíme až do první vesnice v Sýrii. Zde se ukáže, že ne všichni stařešinové myslí ziskuchtivě jako Ahmed. Vše, co dostávají od státu, poctivě rozdělují. Dětem je vyčleněn velký stan, více než dvě stě metrů čtverečních, ve kterém je škola. Stan nazvali Peace Centre, a děti udělaly barevný poutač nad dveře a velké písmena obarvily barvami.

Uvnitř se tři ženy pokoušejí děti zabavit a něco je naučit. Dětí je asi dvacet. Zapojím se do procesu. Kreslím dětem obrázky, modelujeme z plastelíny autíčka a děti se z nápadů, které přináším, těší, vše nové je zajímá, počítáme anglicky a za pár minut umí každé z nich ukazovat na prstech čísla a správně je pojmenovat. Chodí za mnou jedno po druhém, abych jim četl, co mají na svých tričkách. Dojemné je jejich zjištění, co nosí na prsou za slogany. Ali jim to vše překládá do arabštiny. Mnohé děti však nemluví. Vypadají na sedm, možná osm let, ale vydávají téměř nesrozumitelné zvuky, které na mě působí znepokojivě.

Některé rodiny měli štěstí v neštěstí. Zafirovi se podařilo uchránit své děti a převést je z okupovaného Homsu do Baalbeku. Jeho dceři Nasma byly čtyři roky, když do města vtrhli příslušníci ISIS a vyplenili celou čtvrť. Běsnění nemělo konce, ISIS popravoval nevinné lidi nejkrutějším způsobem. Mačetami odsekávali hlavy všem, kteří se jim nelíbili nebo kteří se hlásili ke křesťanské víře.

Otec se skryl s dětmi na místě, kde je vojáci neobjevili. Byli to pro ně dva nejdelší dny v životě. Bez jídla a s minimem vody čekali, až vojsko z vypleněného města odejde. Když nakonec z úkrytu vyšli, na ulicích leželi těla bez hlav, které jim vojáci usekli. Dokonce si udělali fotbalové branky na náměstí a kopali do hlav jako do míče.

Zafir s Nasmou a dalšími naráželi během útěku na mrtvá těla. Děti se tulily k otci a malá Nasma ho objímala drobnými ručičkami okolo krku a nechtěla se ho pustit ani daleko za městem, když už mohli jít a ne se krčit při cestě. Nakonec se mu děti podařilo vyvést přes placené převaděče ze Sýrie. Byl přesvědčený, že je zachránil. Děti byly klidné a v Baalbeku se jich ujal bohatý člověk, pan Aysun se svojí manželkou. Stal se zázrak. Ještě před pár dny byli v epicentru šílenství a najednou se jim dostalo štědrého přivítání plné lásky a pochopení.

Dům, ve kterém nyní Nasma žije, je luxusní víceposchoďová vila na kopci. Ze zahrady s rozkvetlými květy je vidět celý Baalbek v údolí a zasněžené hory Libanonu v dálce. Od pana Aysuna dostala syrský rodina ubytování. Nabídl jim celé přízemí s tím, že Zafir se má starat o dům a zahradu. Jenže Nasmě se v tomto malém ráji, klidu bez aut, střelby a křiku, vrátily obrazy ze Sýrie, když poprvé uviděla šťastné děti majitele domu. Nejprve jí vypadaly všechny vlasy, obočí a řasy, ztratila řeč, dostávala jeden panický záchvat za druhým, stále plakala a trpěla nespavostí.

Zafir s pomocí pana Aysuna vyhledal lékaře, kteří dítěti nasadili silná antidepresiva. Nepomohlo ani to. Dítě celé měsíce nespalo a nedokázali ji zbavit návalů tísně a sklíčenosti. Až před půl rokem začala Nasma chodit k psycholožce. Dnes je jí 6 let a i po dvou letech v zázračném domě na kopci se stále skrývá za otcem. Tulí se k němu, zavírá před námi oči, občas jí vypadne několik slz.

„Už se někdy i usměje,“ řekl nám šťastný otec, ale maniodepresivní stavy zatím neodešly. Nevrátila se jí ani řeč, ani chuť hrát si s ostatními dětmi na dvoře vily. Sedí v koutě pod verandou a něco si pro sebe bručí. Kdo ví, co a v jaké řeči. Neví to ani její vlastní otec.

Džihád srdce má jiný význam než džihád meče, který je tak často skloňovaný v západních médiích jako svatá vojna. Tento pojem dokonce islám nezná, byl mu uměle přiřazený. Džihád srdcem, slovem a rukou jsou pro pravověrného muslima důležitějšími pojmy než meč a válka. A tak to platí i v rodině pana Aysuna. Přijali Zafirovu rodinu a mají obrovskou trpělivost nabídnout Nasme tolik pokoje a ochrany, kolik bude potřebovat.

Oči. Ty drobné tmavé oči mě upřeně sledují i v noci, když v hotelu zavládne úplné ticho a já si naivně myslím, že ve snu je nahradí něco jiného.

Léčíme tady a teď. Díky Vám.