Julka Horáková: MAGNA lekárka "Děti není možné oklamat."

MUDR. Julka Horáková, PhD., se denně setkává s dětmi a jejich rodiči na onkologické klinice v Bratislavě. Je primátorkou transplantační jednotky kostní dřeně DFNsP v Bratislavě. Aktivně se zapojuje jako odborná garantka do MAGNA medicínských projektů. Na misi v Kambodži se jí podařilo založit dětskou kliniku pro děti zasažené epidemií HIV/AIDS. Jsme na ni velmi hrdí – v lednu získala od slovenského prezidenta Andreje Kisky ocenění Pribinův kříž II. třídy.

Jak ses poprvé setkala s MAGNA?

Chodila jsem na intenzivní kurz angličtiny, kde jsem se seznámila s Martinem. Povídal mi o misi v Kambodži. Diskutovali jsme o záležitostech týkajících se mé profese dětského lékaře a možné odborné pomoci jejich práci. Nakonec jsem si vzala dovolenou a tři týdny jsem strávila s Martinem, Denisou a týmem MAGNA v Kambodži.

Co se v roce 2004 dělo na misi v Kambodži?

V té době byl rozběhlý projekt vzdělávání na základní škole, ambulantní péče pro děti s prokázanou HIV pozitivitou a dětský dům pro sirotky a HIV pozitivní děti. Chodili jsme po slumech a založili ambulantní stacionář. Mnohé kolegy lékaře a zdravotní sestry jsem motivovala k aktivní pomoci v Kambodži a v Africe. Při mojí druhé návštěvě se nám podařilo založit dětskou kliniku v rámci státní nemocnice. Zajistili jsme vybavení kliniky, intenzivní oddělení a nábor zdravotních sester a lékařů z Kambodži. Postupně se práce zdravotní pomoci v Kambodži rozšířila o nutriční a sociální podporu.

Vzpomínáš si na své první dojmy v terénu v Kambodži? Jaké to bylo?

Jak se říká, jednou vidět je víc než stokrát číst. Bylo velmi těžké vidět lidi na pokraji života a okraji společnosti, a zejména děti starající se o ty menší bez rodičů…Navzdory tomu jsem nebyla otřesená nebo zděšená. Brala jsem Kambodžu takovou, jaká je. Je to svět, kterému je zapotřebí pomoci. Ne ho převychovat, ale akceptovat ho. V terénu jsem viděla strukturu, v jaké mezinárodní humanitární organizace fungují a pomáhají. Měla jsem velkou radost z toho, že právě MAGNA byla a stále je řádně akceptovaná organizace v mezinárodních strukturách, která dělá dobré jméno naší zemi.

Jak vnímáš rozvojovou pomoc?

Člověk musí mít otevřené srdce a duši. Je potřebné, aby rozvojová pomoc vycházela z kultury dané země. Například akceptovat místní lidi takové, jací jsou. Nesnažit se je převychovat k našemu obrazu, ale ukázat cestu. Je důležité vzdělat místní lidi, aby humanitární pomoc mohla pokračovat i bez vnější asistence.

Změnila se nějak tvoje práce po tvém návratu na Slovensko?

Samozřejmě. Prvního půl roku jsem byla z této cesty velmi vyčerpaná. Potvrdila jsem si hodnoty života, které jsem vyznávala už před tím. Viděla jsem tam hodně bídy, pokory, ale i štěstí. Na Slovensku má každý člověk právo na zdravotní péči zakotvenou v Ústavě. Jak se v Kambodži někdo narodí na okraji společnosti, ve špíně, bídě či slumu, je jen malá šance, že se odtud dostane bez pomocné ruky z venku.

Jak vnímáš ocenění od Andreje Kisky?

Byla jsem překvapená. Vysoké státní vyznamenání beru velmi vážně a s pokorou. Vnímám ho jako vyznamenání nejen mě, ale celého týmu lidí ve svém okolí. Především je to uznání našich malých pacientů a jejich statečných rodičů. Mé každodenní ocenění vidím jinde. V dětech, v jejich upřímnosti. Děti není možné oklamat. Podle jejich projevu víme, zda jsme ocenění dostali nebo ne.

Chtěla by ses vrátit do Kambodži?

Ano, můj sen je setkat se s těmi dětmi, které za tu dobu, kdy jsem je neviděla, vyrostly. Chci vidět, jak se mají, nebo zda se jim podařilo se zařadit do života. Je důležité poskytnout nejenom zdravotní pomoc, ale i sociální podporu, aby byly schopné se postarat samy o sebe a žít vlastní život.

Léčíme tady a teď. Díky Vám.