Dobrovolnicí v Kambodži
Musím říct, že přímo na místě jsem byla téměř vším příjemně překvapená. Kambodžu jsem si představovala o moc zaostalejší a netušila jsem, že samotná činnost organizace bude zasahovat do takové hloubky. Hned po příchodě se mě ujal zdravotnický koordinátor Romain Santon, který se mi věnoval až do posledního dne stáže. Společně jsme připravili moji pracovní náplň a začala jsem se naplno věnovat svým aktivitám v terénu.
Magna má v Kambodži rozběhnuté 3 hlavní programy, konkrétně na zabránění přenosu HIV infekce z matky na dítě, léčba HIV+ dětí a nutriční program zaměřený na podvýživu. Každý z projektů má svého koordinátora a zaměstnance. Nikdy předtím bych nevěřila, do jaké míry mohou být tyto programy úspěšné. Příkladem je masivní snížení přenosu HIV infekce z matky na dítě o několik desítek procent, pravidelné příděly vyživy pro děti od novorozenců až po školáky, každodenní antiretrovirvá terapie pro HIV+ děti, ať už patří do sirotčinců Magny či nepatří.
Organizace má v terénní pracovníky, kteří denně navštěvují rodiny s dětmi postiženými tímto virem. Kromě fyzické prohlídky dítěte, kontrolují a přepočítávají užívané léky, dodávají nové, informují se o zdraví dítěte v předcházejících dnech, o jeho prospěchu ve škole či jeho zájmech. Navíc týdně rodičům přispívají určitou finanční sumou na vzdělání a výživu jejich potomka. Tato tzv. základní domácí péče se netýká jen dětí přímo v hlavním městě, ale i rodin vzdálených od Phnom Penhu několik desítek kilometrů. Několikrát jsem s kolegy absolvovala tyto jízdy rýžovými poli, jen abychom se dostali k našemu malému pacientovi a svědomitě zkontrolovali jeho cestu za lepším životem.
V současnosti ve světě probíhá tzv. pandémie HIV infekce. Závratnou rychlostí se onemocnění rozšiřuje hlavně v krajinách s nižší gramotností, právě v takových jako je Kambodža. Lidé o viru ví velmi málo a když se o něm dozví, často nevěří, že vůbec existuje a ignorují ho. Magna v době mé stáže pracovala na tvorbě “seminářů” pro děti a teenagery postižených tímto virem, kde by se dozvěděli víc o své chorobě, o její léčbě, o možnostech přenosu infekce, o svém budoucím sexuálním a rodinném životě.
Já jsem denně pracovala s HIV+ dětmi, které Magna vzala pod svoje křídla, mnohé z nich ve velmi útlém věku. Děti mají tím pádem zajištěné vzdělání, lékařskou péči a hlavně domov. Kromě školy tráví denně čas v tzv. tutoring centru, což je místo, kde se kromě her a jiných aktivit učí navíc anglicky, práci s počítačem, matematiku a rozebírají učivo ze školy. Přála bych si s nimi strávit delší čas. Odcházela jsem právě tehdy, když se mi s každým z nich začal vytvářet určitý vztah. Bylo krásné pozorovat, jak se liší dětské povahy, jak se projevují v kolektivu na hodinách a při hrách. Člověk postupně zapomínal, že jde o nemocné děti. Denně užívají svoje léky na zpomalení choroby, ale i tak se na nich nedalo nevšimnout častějšího výskytu respiračních a kožních infekcí.
Kromě práce s HIV+ dětmi jsem denně pracovala ve všeobecné dětské ambulanci v nemocnici v Takhmau. Viděla jsem případy, s kterými jsem se v naší krajině nikdy nesetkala. Bohužel musím říct, že mnoho dětí přišlo ve velmi těžkém stavu a některé z nich smrt neminula. Děti bohužel nejčastěji umírají na absolutně vyléčitelné onemocnění, matky s nimi přicházejí v terminálních stádiích, čemu by se dalo osvětou předejít.
Běžně přicházelo dítě v agónii s teplotou nad 40,5 stupňů, děti s tak zvětšenými játry, že jim zabírali celou břišní dutinu. Pacienti s 15 centimetrovými hnisavými abscesy, které použitím dezinfekce rozhodně nemusely vzniknout. Vykloubeniny a špatně srostlé zlomeniny zpevněné kusem plastu z motorky. Moje práce v ambulanci byla zaměřená na podchycení podvyživených dětí. Podvýživou prvního stupně tam trpí zhruba každé druhé dítě, denně jsem se však setkávala s případy podvýživy druhého a třetího stupně, u kterých je nutná okamžitá hospitalizace. Nemocnice týdně organizovala školící kurzy pro rodiče, kde probírali výživu dítěte, učili je hygieně i jak vařit. Generace tamních prarodičů byla bohužel vyvražděná Pol Potovým režimem a proto není nikdo, kdo by dnešním rodičům poradil a naučil je věci, které jsou nám “jasné”.
Práce Magny není jen pomáhat konečnému článku celého procesu – tedy pacientům, ale naučit místní a zaměstnance, jak k tomu celému dospět. Organizace proto potřebuje zahraniční pracovníky a dobrovolníky, aby na místě ukázali, jak se dělá to a ono a také, že to “jde”. Já jsem také svojí každodenní prací v dětské ambulanci sestrám ukázala, že práce může mít smysl a pořádek, že akutní věci je třeba řešit hned a bezodkladně, že je třeba mít sám zodpovědnost za to, co uděláme i neuděláme a hlavně hodit pohodlnost za hlavu. Noví pracovníci donesou entuziasmus, nápady, a chuť pracovat, což je pro místní inspirací.
Pro mně bylo léto v Kambodži zkušenostmi nabité v mnohých směrech. Nejenže otevřelo dvířka mé medicínské zvědavosti pro země třetího světa, ale posunulo mě dál v poznávání sebe sama. Naučila jsem se práci s dětmi, “přičichla” jsem k roli učitele, vychovatele, zdravotní sestry a dokonce i matky. Pořádně jsem nazřela na své skromné dávky trpělivosti při řešení problémů s místními, při odhánění dotíravých auto-průvodců nebo hádání se na trhu. Odvaha mi nesměla chybět při nočních setkáních s potkany na schodišti, při jízdách na kole otřesnou phnom-penhskou dopravou či při napadnutí blechami. Zocelilo mě utrpení, které jsem denně viděla nejen na těle pacientů v nemocnici, ale i v očích běžných lidí na ulicích. Člověk si opět začne vážit tekoucí vody a plné ledničky. Uvědomí si, že problémy, kvůli kterým u nás dostáváme cévní mozkové příhody, jsou ve skutečnosti malicherné.
Magně děkuji za všechny děti, které drží pod svými křídly. Těmto šťastným změnila život a posunula ho výš. Výše nad nemocné a hladové, kteří umírají na ulici, výše nad ruce, které se neumějí podepsat a hlavně blíž k vzdělání, které kambodžskému lidu chybí nejvíc. Magna v Kambodži zaměstnává nemalé množství lidí. Většinou jde o anglicky mluvící pracovníky a odborníky v různých odvětvích, ať už jsou to učitelé, výživáři, sociální pracovníci a doktoři.
Zahraniční doktoři jsou však stále ještě vzácným artiklem, proto jsem se téměř po 2 měsících dobrovolnického působení v Magně utvrdila v tom, že k této práci se vrátím znovu jako lékařka.
Romana Skalická je studentkou medicíny a v Kambodži pracovala jako dobrovolnice v projektu Magna Děti v tísni v létě 2010.