Luboš Fellner: Videl sem očkování v Jižním Súdánu

Ľuboš Fellner, původní profesí lékař a majitel cestovní kanceláře BUBO, právě působí v Jižním Súdánu. Aktivně se zapojil do MAGNA pomoci v táboře pro vnitřně vysídlené obyvatele a ještě stihl napsat blog. Přečtěte si více.

Po obědě vyrážíme na hlavní misi, kterou je očkování proti obrně (poliomyelititidě). Obrnu neumíme léčit, ale můžeme jí očkováním předcházet. Momentálně humanitární organizace MAGNA očkuje během 4 dní 12 000* dětí do 5 let. To je ohromné ​​číslo a úžasná věc.

Projíždíme opět kolem tržnice Gumbo, kde před časem propukla cholera, ale lidé ji ustáli. Malárie je v Džubě strašně moc, je všude, navzdory okolnímu suchu. Je tu tak běžná jako chřipka u nás, či ještě běžnější. Mauro, šéf MAGNA aktivit v Jižním Súdánu, měl malárii nesčetněkrát, už ji vůbec neřeší. Míříme na jihozápad, přejdeme po Jebel road a před námi je jediný vrch Džuby, s jednoduchým arabským nápisem Jebel. „Mauro, co se tu dá dělat?” ptám se. Mohlo by to být místo podobné bratislavské Kolibě nebo nitranskému Zoboru, oblast s nejluxusnějšími vilami… „Je tam hodně hadů, jedovatých hadů, to je všechno. V prosinci 2013 zde probíhaly ty nejtvrdší boje a pak v létě 2016.“

Jebel míjíme po pravé straně a před hlavním check-pointem odbočíme vlevo. Jsme v tzv. oblasti POC (Protection of Civilians), na místě, kam uprchli lidé z kmene Nuera v době toho strašného vraždění a kde nyní žijí oploceni a chráněni před vrahy. I sem vběhli Dinkové a i zvenku do uprchlického tábora stříleli, bylo zde mnoho, mnoho mrtvých. Proto kolem táborů nyní jezdí obrněné transportéry OSN. Vypadá to zajímavě – obrovský nebezpečně vyhlížející transportér s kulomety natřený na bílo. Je to výživné. Tábory samozřejmě hlídají modré přilby, většinou chlapci, ale i ženy z Nepálu.

Vstupujeme nejdřív do tábora napravo, je to POC 3, a jde o největší tábor. Nedá se sem dostat, ale mám speciální víza humanitárního pracovníka. Máme zvláštní povolení pro nás, naše auto, ale i tak nás 10x překontrolují. Povolení jsme museli získat s mnohadenním předstihem. Oveřují je zdlouhavě, ale nakonec vjíždíme dovnitř. Poprvé v životě projíždím opravdovým uprchlickým táborem. To vám je zážitek! Většina lidí jsou Nuerové, tedy z kmene Nuera. Tábor se táhne v mělkém vyprahlém údolíčku, jeden bílý stan vedle druhého. Je tu voda, jsou zde latríny, které cítíte zdaleka a neuvěřitelných 70 000 lidí. Jedno slušné slovenské město (žije zde více lidí než v Trnavě) natěsnané na malinkou plochu. Po tolika letech samozřejmě dochází k tenzi, vždyť je to tu jako ve vězení. Uprchlíci mohou vycházet ven podle toho, jaké mají papíry. Ale oni se rádi vrátí, vždyť kam by šli? Venku je čeká smrt. Nuerové, i kdyby se chtěli dostat mezi své do oblasti Jonglei, nebo kamkoliv do oblasti Horního Nilu, by museli projít přes území kmene Dinka. A to by zřejmě nepřežili. Mnozí z těch lidí jsou profesionální uprchlíci, narodili se v uprchlickém táboře. Po vzniku Republiky Jižní Súdán se stali svobodnými a tábor opustili, aby se po dvou letech opět, i když na jiné místo, vrátili. Jejich svoboda trvala 2 roky a více času prožili v táboře, kde se cítí více doma. Je to zvláštní situace, pro nás těžko pochopitelná. Je to jako když po 30 letém vězení propustí vězně na svobodu a on okamžitě spáchá trestný čin, jen aby ho opět zavřeli. Na svobodě neví, co má dělat.

Projíždíme hlavními uličkami, kde se vejde i naše 2 Land Cruiser. Lidé nás zdraví pokýváním hlavy, děti se smějí, všichni jsou velmi pozitivní. Tohle se mi venku, na druhé straně (za tímto ostnatým plotem), nestalo. Tam mi nikdo nepokýval na pozdrav, dokonce se na mě nikdo ani neusmál. Zde mi všichni podávají ruce, všude na mě blýskají bílé úsměvy. V rozích oplocení a po určitých metrech jsou vystavěny pozorovatelny, všechny ze železných kontejnerů. Je to dobře propojené, celkem fajn vynález, jak z lega. Zdá se, že se s kontejnerů dá postavit cokoli. Dokonce v nich uprchlíci bydleli. Pak někde zastavíme a já začnu fotit. V ulicích Džuby mi to chybělo a tady se to dá, ale všichni naši se mi rázem ztratí. Martin tuto situaci zná a vrátí se pro mě. Máme na sobě bílé vesty s logem MAGNA a jdeme pěšky mezi bílými stany v uzoučkých uličkách. Je nás asi 5 až 7, jeden vyvolávač, který v nuerštině vyvolává, aby matky přišly nechat své děti očkovat.

Očkování probíhá perorální vakcínou, pouze 2 kapky na jazyk, a tak se děti nebojí. Kdo je očkován, tomu obarvíme malíček na levé ruce na černo. Očkují se děti do 5 let, ale problém je, že Afričané neřeší, kolik komu je let. Nikdo to prakticky neví. A tak se mezi děti, které se chtějí očkovat, postaví i mnohem starší. Jen tak pro legraci. Ty je ale třeba z očkování vyřadit. Jak to však zjistit? Za prvé je to zřejmé na první pohled. Po chvíli začínám i já poznávat, kterým dětem je 5 let, jsou maličké. Mám 7 letou dceru, která je 2x větší než tyto 5 leté děti. V Africe se dá k určení věku použít jeden krásný trik. Děti se musí pravou rukou přes hlavu chytit svého ucha. Když jejich prsty dosáhnou pod ucho, je jim 6 a více let. Když je to jen taktak, takové děti očkujeme, protože ještě nedosáhly věku 5 let. Je to neuvěřitelný zlepšovák pro oblasti, kde chybí matrika a lidé nemají občanské průkazy. Jak jsem psal, nikdo to neřeší. V občanských průkazech (ID cards) mají často napsáno, že se narodili 1. ledna.

Je to pro mě jako pro lékaře velký zážitek. Vždyť jsem šel na medicínu právě proto, abych pomáhal, a takto nějak jsem si to představoval. Být v terénu, mezi lidmi. Velké díky Martinu Bandžákovi za tuto výjimečnou zkušenost. Plus jsem na vlastní oči viděl, co MAGNA dělá. Kolik lidí musí perfektně fungovat, aby se v Africe taková zátěž zvládla. Poliomyelitida je infekční onemocnění, které přenáší RNA virus. Pokud dítě onemocní, není léčby. Prevence, tedy očkování, funguje úžasně. USA i Evropa jsou oficiálně “polio free”.

Pak sedíme v nové MAGNA centrále. Čistá budova natřená na červeno s plechovou střechou. Zevnitř jsou stěny z proutí, aby připomínaly rodné obydlí pacientů, ale i pracovníků, vždyť všichni v táboře jsou místní. Všichni MAGNA pracovníci, kteří nás dnes doprovázejí, jsou Nuerové. Chlapi mají 6 velkých jizev, které se táhnou přes jejich čela. Evidentně i přes pomoc, kterou tady v táboře lidé dostávají, často propukají nepokoje. Když sem přijela velvyslankyně USA, musela skočit do auta a utéct. Přišla se pouze podívat, ale všichni si mysleli, že s nimi bude jednat. Lidé tu jsou zvyklí sedět pod košatým stromem a jednat a jednat. Když je jim to odepřeno, je zle. Dost to chápu, kdyby mě zavřeli na tak malou plochu s tak tvrdými podmínkami (do stanu, kde je přes den 80 stupňů), upekl by se mi mozek a zešílel bych do měsíce. Oni jsou tu roky. Nic si nemohou vypěstovat, dostávají komplet všechno jídlo, vše je zdarma. Nicnedělání není to nejlepší, co od života čekají. Nicnedělání znamená i nulový progres. A to je frustrující.

Děti tu chodí do školy, ty se mají, ale největší problém je najít zaměstnání dospělým. Největší nepokoje jsou právě v POC 3. Asi proto, že jsou tu nejmladší uprchlíci, kterým se bouří hormony. Mnoho sporů je o ženy, což je v každé komunitě. Zapojení televize na měsíc stojí 90 USD a když se chcete podívat na fotbalový zápas, platíte 50 liber na osobu. Peníze není kde vzít, zde se plat oficiálně nedostává.

Přicházíme do školy. Platí ji norská neziskovka. Před školou je disk z kola vozu, který slouží jako zvonek na svolávání žáků na hodinu. Je zde mnoho tříd. Někde se učí, jsou pěkně oblečení. Ve druhé třídě akorát trestá učitel 3 žákyně. Pobily se, a nyní musí klečet a poslouchat „kázání“ učitele. Jak naše puberťačky, vůbec si z toho nic nedělají. Klečí na svých dlouhých nohách, natažené jako pravítka, ať si učitel vypráví, co chce. On je vyvalený v černém křesle a se zdviženým ukazováčkem vysvětluje, že vzájemné bitky v zemi způsobily tuto válku. Ve škole očkujeme další děti, očkuji už i sám, barvím malíčky. Děti jsou nadšené, že se něco děje. Potom procházíme kolem chlapců, kterým už škola skončila, hrají fotbal. Vcházíme do kostela. Líbí se mi, že budova není prázdná, kostel se totiž přes den využívá jako škola a uvnitř jsou 3 třídy. Dokonce skupinka dospělých, kteří neměli možnost dosud chodit do školy. Až uprchlický tábor jim dal tuto možnost. Je to velmi dojemné. Jsou oblečeni ve fialových šatech a maximálně se na učení soustředí.

Apeiu je šéfkou MAGNA uvnitř tábora. Má obrovskou hřívu umělých vlasů zapletenou do silných copů a bílé náušnice z falešných perel. Je to rázná dobrosrdečná žena, trošku při těle, respektive to tak vypadá v porovnání s vyhublými lidmi kolem. Musím říct, že tady v táboře vypadaly lidé nejzdravěji. Je to i tím, že lidé kmene Nuera jsou prostě “tlustší” a i tím, že venku je evidentně hlad. Inflace je strašná, peníze ztrácejí hodnotu. Kurz jihosúdánské libry klesl z 3 na 230 za dolar. Vypěstovat se kvůli válce nedá nic. Vojáci s rozvojovou pomocí obchodují a k hladovým se dostane pouze zlomek. Tady v táboře je vše pod kontrolou, věci fungují. Mají to na starosti zahraniční neziskové organizace. Zdá se mi, že jsou zde všechny, které na naší planetě existují a ještě snad víc. Humanitární pomoc je jako každý jiný byznys, umíte se v ní zlepšovat a stát se profesionálem za stejně dlouhou dobu a za stejné peníze. Velké organizace ​​se potýkají se stejnými problémy jako obrovské korporace. Jejich zaměstnanci si hlídají své benefity víc než výkon. To, co je na papíře, je důležitější než práce v terénu. Korporace je přece jen firma, která musí být zisková. Tyto organizace být v zisku nemusejí. Politika a politikaření se stane jejich základem a základní starostí zaměstnanců.

Apeiu srší aktivitou a v POC tráví většinu svého času. Teď si nechává právě pár minut na oběd a ihned pokračuje v očkování dětí. Její cíl je očkovat 12 000 dětí*, což je slušné číslo. 

MAGNA je podle mě velká tak akorát. Je akční, a přitom jsem zde v Džubě napočítal asi 36 lidí, kteří pro ni pracují. To už je pořádná síla. A protože jsem měl tu možnost porovnat ji s jinými (napíšu později), mohu prohlásit, že MAGNA oproti konkurenci šlape jako švýcarské hodinky.

Sagan, fotbalisté a slovenští hokejisté jsou fajn. Já si více vážím toho, co pro Slovensko dělá MAGNA. Přeskočila dnešní Slovensko a dělá nám velmi dobré jméno. Chudé Slovensko pomáhá, a tím se stáváme bohatšími.

*Původní plán v rámci očkovací kampaně byl očkovat 11 tisíc dětí. Nakonec MAGNA zdravotníci zvládli očkovat 12 tisíc dětí.

Léčíme tady a teď. Díky Vám.

Autor: Ľuboš Fellner/BUBO Travel Agency

https://bubo.sk/