Promiňte, nemůžeme zachránit Vaše dítě ... Stávkujeme!

Kinshasa, hlavní město Konga, držela v minulosti v Africe prvenství v poskytování kvalitní zdravotní péče. Dlouhé cesty podnikané až Jihoafričany za účelem léčby v hlavním městě Konga se však postupně zmenšily do často opakovaných příběhů v nemocnicích města. Lidé vzpomínají na zašlou slávu a dobré časy. Dnes je většina zdravotních středisek zanedbaná, zchátralá a špinavá. Často chybí lůžka, nástroje či základní léky, dokonce někde i elektřina a voda. Čistou nemocnici vybavenou léky označí běžný Konžan za “servis pro bílé”, což v překladu znamená “nedostupné”.

Někde ve vývoji konžské společnosti a měnících se nároků na život se přístup zdravotnického personálu změnil. Z mého pohledu na eticky nepřístupný. Ve zdravotnických zařízeních v Kongu je běžné nechat nemocného člověka na lůžku umřít bez pomoci. Do nemocnice přijde pro pomoc, která mu však není poskytnuta. Tento způsob je až tak obvyklým, že se nad tím již nikdo nepozastavuje. Proč to tak je? Odpověď je velmi jednoduchá. Pacient nezaplatil za léčbu a tak na ni nemá právo. V době, kdy se na každém kroku hovoří o dosažení miléniových rozvojových cílů, umírá denně v rozvojových zemích na vyléčitelné nemoci obrovské množství lidí. Sestřičky a lékaři při tom stojí hned nedaleko. S rukama v kapsách, pokrčujících rameny. Dodnes se Konžania řídí příslovím: “Každý sám pro sebe, pán Bůh pro všechny.”

Uvedu konkrétní příklad z terénu. Plat sestřičky státní nemocnice v Kinshase se pohybuje okolo 40 $ měsíčně a nestačí ani na zaplacení nájmu. Přesto je to částka, za kterou pracuje. I toto minimum a už nemluvě o jeho navýšení, je však pro stát položkou, na kterou často “zapomíná” a zdravotnický personál zůstává i bez této minimální výplaty. A tak se alespoň jednou za rok se organizují stávky, několika měsíční stávky. Až potud nemám nic proti a beru to jako způsob prokázání postoje nezbytnosti změny a tlak na vládu při plnění svých úkolů. Vždyť, nakonec stávka je celosvětově uznávanou formou projevu nespokojenosti. Problémem v Kongu nejsou stávky. Tragédií v zemi je skutečnost, že většina zdravotnického personálu, který i za těchto okolností musí teoreticky nadále poskytovat minimální servis, si stávku zaměňuje za právo neposkytovat zdravotnické služby. V realitě se tedy stane, že nemocnice a zdravotní střediska se téměř úplně vyprázdní. Nenajdete sestry, lékaře a tedy ani pacienty.

Máte smůlu, pokud jste nemocní během stávky. Odpověď je: “Počkejte!”. Smůlu má i těhotná žena, která v tomto období přijde na prenatální konzultaci. Během stávky nedostane radu ani možnost nechat se otestovat na HIV. Většina populace dosud nezná svůj sérologický status. HIV testování není obsahem minimálního balíku a tak je ona a její dítě, v případě, kdy je žena HIV pozitivní, připravena o šanci zabránit přenosu viru z matky na dítě.

Příliš závažné rozhodnutí nad osudem novorozence a sestra kroutící hlavou nadále opakuje, že testování v období stávky není prostě možné. Přesně v tomto okamžiku jim prestávam rozumět.

Situace v zemi je náročná a téměř nikdo, kromě těch, kteří umějí plavat ve vodách korupce, se nemá dobře. Mnoho lidí trpí. Chybí peníze na ubytování, pitnou vodu, základní potraviny, elektriku, školu, šaty, … Zdravotní péče spadá do kategorie nákladů, na které obrovská skupina Konžanov prostě nemá prostředky. A také proto podílet se zajištění kvalitní zdravotní péče a její dostupnosti pro co nejvíc lidí je jedním z cílů našeho projektu.

Andrea Stránska, koordinátor projektu Magna Deti v tísni v Kongu.