Tomáš Bella: Na návštěvě MAGNA kliniky v Libanonu

Novinář slovenského Denníku N Tomáš Bella se vydal do Libanonu, kde navštívil MAGNA projekt pro syrské uprchlíky. Přečtěte si ukázku z reportáže, která původně vyšla pro slovenský Denník N.

V libanonském městě Baalbek, dvě hodiny cesty z Bejrútu

Přivedl mě sem Martin Bandžák z humanitární organizace MAGNA a v královských křeslech hotelu Palmyra na chodbě mi vypráví, jak tu jednou bydlel úplně sám (jako ostatně téměř vždy), když na recepci dorazila zbloudilá parta holandských turistů a ptali se, zda mohou dostat pokoj. Recepční si je přeměřil a říká: „Máme obsazeno“.

Výstava římského umění ve vstupní hale hotelu Palmyra je nic oproti tomu, když se v hotelu otočíte zpět směrem ke vchodu. Jen pár metrů křížem přes silnici stojí Heliopolis, dva tisíce let starý soubor římských chrámů postavený na ještě mnohem starším fénickém městě. Místní Jupiterův chrám byl největším římským chrámem na světě a římské Fórum naproti Baalbeku působí, jako kdyby si v Itálii nejprve mladí architekti na zmenšeninách nacvičovali, co chtějí jednou v Baalbeku postavit.

Obrovský areál Heliopolisu s desítkami památek obnovených za italské a německé peníze má s hotely Palmyra jednu věc společnou: kromě mě a Martina Bandžáka zde nejsou vůbec žádní návštěvníci.

Pár kilometrů za římskými chrámy totiž začínají hory a hned za nimi je Sýrie. Ministerstva zahraničí většiny západních zemí sem doporučují necestovat.

Cestou sem z Bejrútu jsme procházeli pěti kontrolními body libanonské armády: betonové budky, pytle s pískem, pár vojáků se samopaly. Za Baalbekem už při prvním kontrolním bodě stojí pečlivě seřazeny čtyři tanky. Dále už libanonské území nekontroluje libanonská armáda, ale Hizballáh. Zasněžené štíty hor v dálce křižují rovné čáry horských cest, po kterých převáží zbraně, uprchlíky, válečníky nebo cokoli jiného, ​​co je třeba.

Šéf MAGNA Martin Bandžák žije s rodinou v Kambodži a sem si odskočil na pár týdnů vyřešit papírování s místními úřady kvůli malé klinice, kterou zde ze slovenských a českých darů MAGNA provozuje.

S ním a místním řidičem nepůsobí město nijak nebezpečně a vzpomenu si na pár kamarádů, kterým bych klidně cestu sem za památkami doporučil. Jednou míjíme demonstraci Hizballáhu. O deváté večer slyším přes zavřené okenice hotelu z ulice jednu dávku ze samopalu, ale pak usnu.

Podvýživa není módní

Zvláštností Libanonu je, že pro Syřany zde neexistují obrovské uprchlické tábory známé z jiných krizových míst. Kdo měl hodně peněz, utekl do Evropy. Kdo měl alespoň nějaké, pronajal si byt kdekoliv ve městě, v lepším případě pracuje jako poslíček nebo v kuchyni, v horším žebrá. Kdo přišel zcela bez ničeho, bydlí v jednom ze stovek malých táborů roztroušených podél silnic po celé zemi: stačí pronajmout kus pole, natáhnout elektrický kabel, postavit cisternu.

Šance dostat se k lékaři z takového místa, pěšky přes množství armádních kontrol, je minimální, a kdo se dostane, málokdy si lékaře může dovolit. Proto MAGNA vysílá po oblasti svou mobilní kliniku, která sestává z těchto věcí: rozkládací plenta, malý stolek a dvě velké plastové krabice naplněné léčivy.

Dva malé tábory, kde dnes z auta tyto věci vykládáme, jsou jako všechny tábory z televizního klišé. Stany z celtoviny stojící v blátě, stany bohatších s vybetonovaným zápražím a kusem průsvitného igelitu namísto okna. Bosé děti pózují na vraku starého mercedesu, teenageři opravují skútr. Těhotné ženy, sušící se prádlo. Kozy okolo hliníkové latríny, psi na smetišti, odtržená ruka panenky v kaluži. Dítě okusuje plastový tác, lékař se rozčiluje nad stoickým přístupem jeho matky.

Kategorie syrských uprchlíků zahrnuje lékaře Ahmada, kterého jsem potkal před pár dny ve Starbucks, i lidi, kteří zde sedí bosi před námi ve stanech, ale civilizační propast mezi nimi je obrovská. Ženy jsou z Rakka, mají tetování na tváři. Padesátník s šátkem přes obličej nám vysvětluje, že vždy, když se dotkne oka, naroste mu z toho břicho.

Lékař po chvíli debatu vzdává a naordinuje mu kapky do očí. Přihlížející libanonský řidič se směje. Lékař MAGNA Mohamed má trvalý pobyt ve Švédsku, vrátil se odtud, protože se mu to zdálo správné. Dnes ho sleduji, jak ve dvou táborech ordinuje ve stanech z celtoviny bez oken, do kterých se hned natlačí všichni zájemci o vyšetření. Nekoná se žádná drama, většinu lidí trápí kašel, žaludeční potíže nebo chronické nemoci jako cukrovka. Za den jich ošetří 85.

S Martinem Bandžákem strávím v Bejrútu a Baalbeku dva dny a většinu času debatujeme o tom, jak se dá vlastně vysvětlit člověku v Evropě, že i když má i on sám v životě problémy, nejsou možná stejné kategorie jako problémy člověka v Sýrii. Nevíme.

„Rozvojové pomoci nevěřím, už alespoň 30 let nefunguje,“ překvapí mě Martin. „Nevěřím, že když lidé umírají, tak můžeš sázet semínka stromů, aby jednou vyrostly a přinesly obživu.“ MAGNA se proto nevěnuje projektům, které mají přinést užitek o 10 let, ale „lékařské pomoci tady a teď”, jak hlásí anglický nápis na bundách zaměstnanců.

Podávat dětem stravu, aby neumřely hlady, dnes „není módní“ a „není udržitelné“, cituje Martin důvody, proč se jim na takové programy velmi těžko shánějí peníze v době, kdy je „trendem sázet semínka“. „Miliony lidí na světě – v Kongu, v Jemenu, Jižním Súdánu, Sýrii – však stále potřebují zcela základní pomoc, aby nezemřeli. Tehdy je třeba je zachraňovat, nespekulovat,“ míní.

Martin vyrůstal v Africe v rodině slovenských lékařů na misi v Zambii a říká, že zatímco tehdy si lékař mohl otevřít nemocnici kdekoliv a byl všude vážený, dnes je to už vyloučeno – rizikovost jakékoli humanitární pomoci se dramaticky zvýšila.

„Válka v Sýrii změnila celý svět. Tam se poprvé ukázalo, že můžete bombardovat nemocnice a zabíjet lékaře a nic se vám nestane. To si také bojovníci všude jinde na světě velmi rychle všimli,“ říká.

Léčíme tady a teď. Díky Vám!